II. neděle postní je již tradičně věnována praotci Abrahamovi. Abraham stojí na počátku toho, co nazýváme vírou, a proto je otcem všech věřících. Jeho duchovní cesta je zajímavá. Na počátku této cesty stojí povolání: „Vyjdi (odejdi) ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu.“ A za tímto povoláním následuje zaslíbení: „Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ Boží logika je taková: „Pokud přijme povolání, splní se zaslíbení.“
Na počátku cesty praotce Abrahama stojí výzva: „Vyjdi, odejdi, zanech..“. to, co bylo dosud. Možná proto, že to nebylo dobré, nebo proto, že Bůh má vždy něco lepšího. Abraham měl opustit lidskou společnost, tradici i kulturu. Když se očima archeologů podíváme na kulturu chaldejských míst v době Abrahamově, musíme konstatovat, že to byla vysoká kultura a poskytovala zážitek pohodlí a pocit bezpečí. Bůh vyzývá Abrahama, aby toto všechno opustil, kvůli pohanskému modlářství. Pohanské modlářství se nemusí nutně týkat jen oblasti náboženského kultu, ale i lidské kultury, která si chce na zemi – vybudovat ráj bez Boha a na místě vyhnanství – trvalé bydliště. Můžeme dokonce říci, že místo pokání – zábavní park a disko, jako bychom chtěli Bohu ukázat, že se umíme těšit i bez Něho.
Abrahamovi se tohoto zvláštního povolání dostalo proto, že měl v sobě jakýsi vrozený smysl pro vznešenost Božího jména. „Pravý Bůh udělal z Izraele svůj národ proto, že Izrael přijal pravého Boha za svého.“ Poznání Boha tvaruje naši duši a naše postoje ke světu. „Když se patriarchové a vůdci židů oddělili od modlářského pohanství a svou vírou se pozvedli nad pověrčivost chaldejské magie a také nad chytrost Egypta, stali se hodnými Božího vyvolení.“ Dříve, než Abraham nastoupil cestu víry, rozbil všechny modly, které nalezl ve svém domě i v srdci. Rozhodl se hledat Boha Živého a Pravého, za každou cenu. Bůh se dává poznat jen těm, kteří jsou schopni opustit své, aby našli to, co je Boží.
Abraham se na určitou dobu stal v očích lidí nekulturním, odříznutým od všech tradic, vytržen ze svého prostředí. Stal se bezdomovcem, poutníkem. Šel za Božím příslibem. Jednal proti světské chytrosti. Opustil zaběhnuté jistoty, aby našel jistotu v Bohu. Ve smyslu lidové moudrosti, bychom mohli říci: „Pustil vrabce z hrsti, aby chytil holuba na střeše.“ V očích lidí se stal bláznem, ale v Božích očích vzrostl na ceně.
My křesťané velmi často a dokonce i v liturgii vyjadřujeme svou víru vazbou: „Věřím v Boha …“, to znamená: „věřím, že Bůh existuje“. Už takto vyjádřena víra je znakem rozumnosti. Sv. Pavel v listě Římanům říká, že člověk může svým rozumem ze stvořených věcí poznat, že Bůh existuje. Ale tato víra ještě nevystihuje a nezahrnuje v sobě tu víru, kterou vyjádřil praotec Abraham. Abraham jako člověk nezatíženého úsudku si vůbec v srdci nepřipouštěl možnost neexistence Boha, pro něj byla existence Boží jasnější a průkaznější jako jeho vlastní existence. Pro něj byl Bůh Nadskutečno.
Velikost praotce Abrahama nejlépe vystihuje tento postřeh z knihy Genesis, který čteme v roku „C“: Abram Hospodinu uvěřil a Ten ho za to uznal za Spravedlivého (on mu to počítal za spravedlnost.“ Tato věta nám ukazuje, co to víra vlastně je a v jakém smyslu je praotec Abraham otcem všech věřících, a zároveň ukazuje, co nás dělá spravedlivými v Božích očích. Nemluví se tu o nějakých skutcích, které by Abrahama udělali spravedlivým v očích Božích, nemluví se zde ani o zachovávání Zákona, ale jednoduše se konstatuje, že Abraham uvěřil Bohu a Bůh mu to počítal za spravedlnost. Co nás dělá v očích Božích spravedlivými nebo nespravedlivými? To, jak smýšlíme o Bohu a jaká je naše představa Boha? Není v konečném smyslu urážkou Boha?
Písmo Svaté říká, že Abraham uvěřil Bohu. Můžeme si položit otázku i takto: „Věřím Bohu, důvěřuji Bohu, anebo mu sloužím se zaťatými zuby a sevřenými pěstmi? Je Bůh, jemuž sloužím, v mých očích láskyhodný a důvěryhodný?“ Ve smyslu toho, co nám zjevuje Nový zákon, můžeme otázku položit i takto: „Věřím v Lásku?“ Odpověď na tyto otázky nám ukáže, zda máme v sobě víru praotce Abrahama, nebo ne. Bez Abrahamovy víry se nikdo nemůže Bohu líbit. Náš nejzákladnější hřích, který se s námi vleče od úsvitu dějin, spočívá v nedůvěře vůči svému Stvořiteli. Často se i svou „zbožností“ chceme spíše vůči Bohu pojistit, než mu vzdát opravdovou úctu. Abraham věřil v Dobrotu a Svatost Boha, přestal podezřívat Boha se zla. Bůh není zla schopen. V tomto týdnu jsme slyšeli Boží Slovo u proroka Ezechiela, kde se Bůh i takovýmto způsobem představuje: „Mám snad zalíbení v zločincově smrti?“
Někdy jsme ve svém srdci pohoršeni nad svým bohem. Naštěstí, bůh našich představ, není skutečný Bůh. Bůh našich představ bývá často tak malicherný a nedokonalý, jak jsme i my sami (pod malicherností nemyslím, že Bůh skutečně odměňuje dobro a trestá zlo). Promítáme do něj všechnu svou úzkoprsost a pak se ho bojíme. Ale Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, takový není. Pokud tě představa boha, kterou nosíš ve svém srdci, pohoršuje svou malicherností, klidně ji zahoď jako modlu, protože ona se skutečným Bohem nemá nic společného, kromě jména. První a tedy i nejhlavnější prosbou modlitby Páně je prosba: „Posvěť se jméno Tvé.“ Proč? Neboť toto je často kořen urážky Boha v tomto světě. Když se sv. František zamýšlel nad touto prosbou, komentoval ji takto: „Posvěť se jméno Tvé, ať tě jasněji poznáváme, abychom mohli spatřit šířku tvých dobrodiní, délku tvých příslibů, výšku tvé důstojnosti a hloubku tvých soudů“.
„Abraham uvěřil Bohu!“ Adam se dopustil hříchu tím, že neuvěřil Bohu, nepřijal s jistotou Boží Slovo. Abraham byl prohlášen za spravedlivého, protože uvěřil Bohu. Bůh Otec komunikuje s tímto světem prostřednictvím svého Syna. Uvěřit Bohu je totožné s vírou v Ježíše a s jeho přijetím. Jen pravá víra, tedy důvěra Pravému a Živému Bohu, nás může přivést k patření na Boha, jak to vidíme v evangeliu.
V knize „Pustina“ od Katherina Doherty čteme o tom, že povolání k putování se stále objevuje a existuje. Je příznačné pro ruský národ. Je vhodné si to připomenout možná právě teď. Katherina říká: „Možná jsme my Rusové jako národ byli nějak vyvoleni k tomuto podivnému povolání, aby svět nezapomněl, že podstatou naší víry je především vzdávat Bohu Slávu. Podstatou naší víry je ustavičně úsilí o lepší poznání Boha, abychom ho mohli více oslavovat a lépe mu sloužit.“
Na jiném místě říká: „My Rusové máme sklon ztotožňovat se zvlášť s chudými a trpět zimou, být bez domova a žít jako poutníci i za ty, kteří nemají v sobě svatý neklid a nechtějí povstat a hledat Boha. To vše se nám zdá být zcela přirozené. Mnozí z nás cítí, že ostatní lidé ho hledají tam, kde ho nelze najít – v pohodlném životě, který není hříšný sám o sobě, ale může se stát jakýmsi druhem duchovního dušení a izolace od ostatního světa. I pohodlí se může stát modlou. Takže toto podivné povolání na sebe bere mnoho našich lidí, stejně jako i lidé v jiných národech, které inspirovala východní spiritualita.“