V dnešním čtení z listu Korinťanům slyšíme pravdy, které jsou v úplném protikladu vůči smýšlení světa. Lidé jsou přesvědčeni o tom, že tělo mají proto, aby si v něm, co nejvíce užili. Dokonce i věřící mají tendenci snižovat roli těla, které evidentně v hrobě podlehne rozkladu. Jakoby jsme nebrali vážně: „Věřím ve vzkříšení těla“. Pokusme se spolu pouvažovat nad tím, co nám chce říci sv. Pavel: „Tělo však není pro smilstvo, je pro Pána a Pán pro tělo.“ Nejprve si musíme definovat slovo „smilstvo“. Smilstvo můžeme definovat jako užívání sexu bez odpovědnosti lásky. Např. fyzický styk bez osobního vztahu k člověku. Sem patří jakýkoliv nezodpovědný sex, cizoložství a různé jiné zvrácenosti. Jde o žádostivost pro rozkoš z těla bez ohledu na Boha a jeho zákon, bez ohledu na člověka, na jeho duši a na jeho ducha.
Jeden moudrý filosof říká, že „milovat druhého člověka znamená, vnímat ho z hlediska věčnosti“ a to má více významů. Za prvé jde o zodpovědný přístup k člověku, protože skrze člověka se setkávám se samotným Bohem. Kristus říká: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Tedy se žádným člověkem nemůžu zacházet podle své libovůle. I člověka, stejně jako Krista, přijímám správně jen tehdy, když jsem v Duchu Svatém, v Milosti posvěcující. S každým člověkem musíme zacházet s ohledem na jeho věčnou spásu. Každá lidská zkušenost se ukládá v lidské paměti a vědomí a tvaruje osobnost člověka a tedy i jeho postoje. Snad nejvíce to platí právě o sexuálních zkušenostech, které mohou být vrcholně pozitivním zážitkem ale i velice bolestným zraněním. A každé zranění se může stát překážkou na cestě poznání Boha – Lásky.
Sexuální zážitek se stává zraněním tehdy, když je odtržen od lásky. Toto se může dít i mezi manžely, když už nejde o lásku, ale jen o plnění si manželské povinnosti, když zde není snaha o porozumění partnerovi, když například muž není ochoten sdílet duševní život své manželky a nic ho na ní nezajímá, pouze její tělo. Mezi věřícími manžely by měla být důvěrnost, protože jen tehdy se manželé milují v pravdě, když se znají i po stránce duchovní. Zde přece nejde jen o život pod jednou střechou, ale jde o život v jednom těle. Každý sexuální akt bez lásky je smilstvem. Nepleťme si lásku se žádostivostí. Žádostivost závisí od tělesného zdraví a sexuální schopnosti, ale láska je věcí lidské vůle sjednocené s Božím Slovem. Láska se objevuje v člověku tehdy, když zapomíná na sebe z ohledu na druhého.
Jak ale pochopit to Pavlovo: „Tělo však není pro smilstvo, je pro Pána a Pán pro tělo. A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás.“ Původní Boží plán s člověkem není smrt. Tělo člověka má být vzkříšeno. Naše tělo je pro Pána a Pánem je zde myšlen Kristus. Kristus to je Vtělená láska, to je Boží Slovo, které se stalo tělem. Jde o to „stát se Božím Obrazem“, „Vtělením Lásky“. Každý člověk má zjevovat Boží Slovo. Hřích spočívá v tom, že tělem nezjevujeme lásku.
Sv. Pavel se jaksi udiveně ptá: „Což nevíte, že vaše těla jsou Kristovými údy?“ Uvědomujeme si, že naše těla jsou součástí Tajemného Těla Kristova, že Kristovo Tělo reálně existuje v nás, že se Kristus jednou provždy s námi spojil? „A mám vzít Kristovy údy a udělat z nich údy nevěstky? Vůbec ne! Nebo snad nevíte, že kdo se spojuje s nevěstkou, je s ní jediné tělo? Vždyť je řečeno: „Ti dva budou jediným tělem“ Kdo se spojuje s Pánem, je s ním jeden duch.“ Každým svatým přijímáním jsme stále více a více produchovnění Kristovým Duchem. Je to stále větší vstup Božího Ducha do nás, když se otevíráme nejen Kristovu Tělu ale i jeho Slovu.
„Varujte se smilstva! Každý hřích, kterého by se člověk dopustil, je mimo těla; kdo však smilní, hřeší proti vlastnímu tělu.“ Smilstvo se člověku pomstí přímo v jeho těle. Smilstvo nejvíce narušuje Boží plán, podle kterého má být naše tělo chrámem. „A nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás, kterého máte od Boha, a že nepatříte sobě?“ Totéž tělo, které je pro mnohé překážkou na cestě k Bohu, má být z vůle Boží chrámem, tedy místem, kde se mohu s Bohem setkat. Jsem Božím chrámem a tedy nepatřím už sám sobě.
„Byli jste draze vykoupeni. Oslavujte proto Boha svým tělem.“ Ze sobectví nás vysvobozuje Kristus svým vydáním až k smrti na kříži. Poslední výzva dnešního čtení je „Oslavujte Boha svým tělem (ve svém těle).“ Slávou je to, co se prostřednictvím těla zjevuje z Neviditelného Boha – Lásky. Boží Slávou je člověk jako Boží obraz.
Začali jsme úvahou nad smilstvem a končíme při slávě svatosti. Vše záleží na tom, zda se naše tělo stane prostorem pro zjevení opravdové lásky nebo ne. Muž a žena, prostřednictvím manželství, jsou pozváni zjevovat Boží lásku ve všech jejích projevech, dokonce mají účast na daru stvoření nových bytosti. Andělé tuto schopnost nedostali. Jeden člověk nemůže dát vznik nové bytosti, ale dva lidé v manželství jsou toho schopni. Taková velká je svatost sexu. Proto se varujme smilstva. Lidské tělo i ve stáří může být atraktivní, pokud je chrámem Ducha svatého, který je pravou Láskou.
Římský katechismus učí: „I tělo člověka má podíl na důstojnosti Božího obrazu: je lidským tělem právě proto, že ho oživuje duchovní duše a celá lidská osoba je určena k tomu, aby se v Kristově Těle stala chrámem Ducha: Člověk, jeden tělem a duší, samou svou tělesnou soustavou zahrnuje v sobě prvky hmotného světa takovým způsobem, že jeho prostřednictvím dosahují svého vrcholu a pozvedají svůj hlas na svobodnou oslavu Stvořitele. Člověk tedy nesmí pohrdat svým tělesným životem. Právě naopak, musí považovat své tělo za dobré a mít ho v úctě, protože je stvořeno Bohem a má být vzkříšeno v poslední den.“