V dnešním prvním čtení z proroka Izaiáše, jsme slyšeli výzvu k radosti. Je to výzva, kterou nám adresuje sám Bůh: „Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy.“ Tato výzva k radosti, platí pro každého, kdo může o sobě zodpovědně prohlásit, že patří k Pánovu lidu a to skrze víru a křest, skrze přijetí Ježíše a odevzdanost. Je nutné rozlišovat, zda patříme tomuto světu anebo Pánu. Tento svět, kvůli svému porušení, spěje do záhuby, ale pro toho, kdo nechce žít svévolně a uznává Boží Slovo za základní normu svého života, pro toho platí výzva k radosti: „Těšte, těšte můj národ “. Možná se ptáme: „Jak a čím se máme potěšit?“ Máme se těšit Božím Slovem, které je živé a účinné. Božím Slovem, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Boží Slovo může vyvolat radost v našem srdci jen tehdy, když je přijímáno s jistotou víry, jako Slovo Boží.
Boží Slovo vyzývá kněze, kteří mají v církvi úřad pastýřů, aby hovořili k srdci Jeruzaléma. Civilizace, kterou jsme vytvořili svojí narušenou a hříšnou existencí, je jednostranně zaměřena na zvelebování intelektu. Hodnotí se člověk, podle dosažených vědomostí. Když si všimneme formy různých soutěží, které probíhají v našich médiích, jsou většinou založeny na tom, aby zvítězil ten, kdo více ví, kdo si více pamatuje, výjimečně se hodnotí zručnost, po případě se vyzdvihuje tělesná krása, která je velmi relativní a záleží na vkusu a není vůbec zásluhou toho, kdo je jí obdařen. Nejchytřejší v našich očích je ten, kdo si nejvíce pamatuje.
Ale Boží Slovo nám ukazuje jiný systém hodnot. Na prvním a nejdůležitějším místě je srdce. Člověk je hodnocený podle svého srdce. Bůh nás skrze proroka Izaiáše vyzývá, abychom mluvili k srdci. Slovo Boží má sestoupit z naší hlavy, do našeho srdce, jen tak se stane pro nás živým a životodárným Slovem. Protože, až když Slovo Boží sestoupí do srdce, ovlivní naše nejniternější nitro. Pán Ježíš nám odhaluje, že zdroj a pramen naší hříšnosti, je právě naše srdce. „Z nitra totiž, z lidského srdce, vychází zlé myšlenky a zlé sklony!“ Právě toto nitro, musí být zasaženo Božím Slovem. Umístit Boží Slovo do našeho srdce, dokáže jedině Duch Svatý. Boží Slovo, jako druhá Božská Osoba, má zasednout na trůn našeho srdce. Jsme zváni přijmout Ježíše, jako svého Pána a Spasitele.
Co máme říkat, co máme hlásat: „Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost.“ Kolik křesťanů tomu opravdu věří a také se podle toho chová jako svobodní. A kolik se prožívá úplně naopak, jako otroci. Ale apoštol nás napomíná: „Už nejsi otrok, ale syn, a jestliže jsi syn, tak jsi i dědic.“ Pokud je Ježíš našim Pánem, pak nemůže a není současně našim pánem satan. Nedejte se klamat tím, že minulost jde stále a všude s námi a musíme se věčně cítit vinnými. Kde se člověk cítí vinný, tam nemůže existovat láska, ale jen smiřování. I když člověk stále cítí vládu hříchu ve svých údech, důležitá je vůle, která touží po Spáse.
Prorok ohlašuje, že „odčiněna jeho nepravost (vina je odčiněna)“. Ježíš osvobozuje nejen od hříchu, ale i od viny. On vzal na sebe všechny hříchy a byl vzkříšen pro naše ospravedlnění. Ve velikonoční době jsme uvažovali, co dělá Bůh ve vzkříšení Ježíše. Ničí „corpus delicti“, tělo a jádro důkazu. Kde mrtvý ožívá, tam zaniká důkaz vraždy. Bůh vzkříšením svého Syna, likviduje podstatu trestného činu a tím likviduje i hřích a vinu. Z jeho nesmírné moci, zůstává pouze pozitivní ovoce poslušnosti Božího Syna a tím je Spása pro toho, kdo věří.
U proroka Izaiáše i v evangeliu, jsme slyšeli výzvu: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná.“ Co představují tyto kopce a doliny. Kopec a dolina představují extrémy, které můžeme postřehnout i v naší společnosti. Lidé extrémně bohatí a lidé, kteří zápasí o přežití. Když se bohatý ujme bídného, tak napodobuje Boha a Boží Slovo slibuje, že se „Hospodinova velebnost se zjeví“. Takovýmto způsobem se bohatý člověk stane Božím obrazem, jestliže bude tak štědrý, jako Bůh. Bůh člověka určil, aby v tomto materiálním světě byl jeho obrazem. On chce v tomto světě milovat tvým srdcem a rozdávat tvýma rukama.
Závěrem, možná vážného zamyšlení, jednu anekdotu, která praví o únavě kazatele: Po skončení židovských bohoslužeb, se k smrti unavený rabín dovlekl domů. „Co tě tak unavilo?“ optala se ho hned starostlivá manželka. „Kázání,“ odpověděl rabín. „Musel jsem mluvit o chudých a jejich velké touze po budoucí pasche, neboť víno i macesy (nekvašený chléb) a všechno ostatní, půjde v tomto roce ohromně nahoru.“ „A čeho jsi dosáhl svým kázáním,“ ptá se dále manželka. „Polovina je už vyřízena“, odpověděl kazatel: „chudí jsou připraveni a ochotni přijímat dary. Ještě mě čeká druhá polovina práce“. Amen.