V dnešním podobenství se k nám Pán Ježíš přimlouvá zvláštním oslovením: „Co myslíte?“ Mohli bychom to vyjádřit i jako výzvu k přemýšlení: „Přemýšlejte!“ Zapněte mozek a přemýšlejte. Podívejte se, jak postupuje člověk, a z toho si udělejte úsudek o Bohu a jeho činnosti. Proč? Protože je zcela jisté, že Bůh nemůže být horší než člověk. A je úplně jisté, že dokonalost Boha nekonečně převyšuje dokonalost člověka. Když už nějaký člověk může být tak dobrý, o co víc jeho Stvořitel a Původce. Žádný svatý a dokonce ani Matka Boží, nemůže být lepší jako Bůh, který je stvořil a vyzval, aby byli jeho obrazem, tedy zjevením Boha – Lásky. Láska je z Boha. Bůh je Láska. Když někdo skutečně miluje, je to z Boha.
Člověk má v sobě vlastnický pud. Chrání si svůj majetek. Chrání si, co je jeho, co mu náleží. Správný pastýř a hospodář se jednoduše nespokojí s tím, že mu nějaká ovce zmizela. Každá ovce je přece dost velká hodnota. Má hodnotu vlny, mléka, masa, možných mláďat a možná mnoha jiných věcí, o kterých ví jen pastýř – odborník ve svém oboru. Takto je vykreslen člověk a jeho vztah k majetku. Jak asi postupuje Bůh, když jde o jeho vlastnictví. Vždyť celý svět je Božím majetkem. Ďábel nic nestvořil, pouze cizopasí na tom, co patří Bohu. V konečném smyslu i on je Božím stvořením, i když zvráceným ze své vlastní vůle.
Jsme Božím vlastnictvím. Ale jsme ještě víc. Jsme Boží děti. A to je něco ještě víc. Pán Ježíš v podobenství mluví o ovci, abychom to lépe pochopili. Co člověk udělá kvůli jedné ovci, nebo kvůli huse, která zabloudila do sousedova dvora. Jaký křik spustí hospodyňka, když to spatří. A snad Bůh Otec nespustí křik, kvůli svým zbloudilým a ztraceným dětem. My víme být lhostejní k osudu druhých, je to důsledek naší vlastní pobloudilosti, ale Bůh ne. Který otec nebo matka by se dokázal klidně dívat na to, jak jeho milovanému dítěti hrozí záhuba. A oni nejsou v pravém slova smyslu skutečnými rodiči, protože skutečným a pravým otcem je Bůh sám, který všechno stvořil a svou vlastní krví vykoupil. Přemýšlejme!
Dnešní podobenství nám ukazuje podstatnou vlastnost Boží lásky. Spolu se sv. Pavlem můžeme konstatovat, že Bůh chce: „aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1 Tim 2,4) Pán Ježíš nám skrze toto podobenství zjevuje jak velký a dobrý je Bůh. Bůh se raduje z toho, když někdo chce žít a nechce zahynout. Již v SZ nacházíme výzvu: „Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu.“ (Dt 30,19-20)
Starec Silván z hory Athos říká: „Vytrvalá a věrná modlitba s sebou nese skutečné sjednocení s Kristovým životem a účast na jeho podstatném poslání. Jestliže se vytrvale modlíš, dostaneš brzy do srdce Kristův oheň a jeho poslání, totiž horoucí touhu po spáse lidí, lásku k hříšníkům, sebeobětování pro povznesení druhých, dobrovolnou chudobu pro obohacení bratří a velkodušnou volbu kříže jako znamení opravdové lásky.“
Bůh se raduje z obrácení hříšníka. A my se máme radovat spolu s ním. Jinak se nám může přihodit to, co se stalo staršímu bratru z podobenství o marnotratném synovi, že odmítl vstoupit do Boží radosti: „I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř.“ (Lk 15,28) Místo nazírání na Boha a jeho dobrotu se začal sžírat a mračit.
V dnešním čtení z proroka Izaiáše jsme slyšeli výzvu samotného Boha a to výzvu k radosti: „Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončená jeho špatnost a odčiněna jeho nepravost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy.“
Možná se ptáme: „Jak a čím ho máme potěšit?“ Božím Slovem. Boží Slovo vyzývá nás kněze, kteří máme v církvi úřad pastýřů, abychom mluvili k srdci Jeruzaléma. Naše civilizace, kterou jsme vytvořili svou narušenou a hříšnou existencí, je výlučné zaměřena na zvelebování intelektu. Hodnotíme člověka podle dosažených znalostí. Když si všimneme formy soutěží, které probíhají v našich médiích, většinou jsou založeny na intelektu, kdo více ví, kdo si více pamatuje, výjimečně se hodnotí zručnost, po případě se vyzdvihuje tělesná krása, která je velmi relativní a závisí na vkusu a není vůbec zásluhou toho, kdo je jí obdarován. Nejmoudřejší v našich očích je ten, kdo si nejvíc pamatuje. Boží Slovo nám ukazuje jiný systém hodnot. Na prvním a nejdůležitějším místě je srdce. Člověk je měřen podle svého srdce.
Bůh nás skrze proroka Izaiáše vyzývá, abychom mluvili k srdci. Slovo Boží má sestoupit z hlavy do srdce. Jen tak se stane pro nás živým a životodárným Slovem. Protože, až když Slovo Boží sestoupí do srdce, ovlivní naše nejvnitřnější nitro. Pán Ježíš nám odhaluje, že zdroj a pramen naší hříšnosti je právě naše srdce: „Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.“ (Mt 15,19) Právě tento vnitřek musí být zasažen Božím Slovem. Umístit Boží Slovo do našeho srdce dokáže jenom Duch svatý. Boží slovo se tehdy usadí v srdci, když je přijímáno s jistotou víry. Čemu je třeba s jistou uvěřit? Je třeba uvěřit tomu, že Bůh svou dobrotou nekonečně převyšuje dobrotu a dokonalost i toho nejdokonalejšího světce.