V dnešním evangeliu vidíme uzdravení ochrnutého. Pán Ježíš tím, že jej nejprve osvobozuje od hříchů, naznačuje určitý souvis mezi chorobou a hříchy. Je to hřích, který nakonec člověka porazí a ochromí. Zázrakem uzdravení ochrnutého Pán Ježíš zjevuje, že má moc odpouštět hříchy. A po vzkříšení dává i apoštolům stejnou moc. Pán Ježíš odpuštění hříchů vydobyl svým křížem. Na kříž našeho Pána se nemáme dívat pouze jako na hroznou a otřesnou historickou událost, ale existující v dávné minulosti a nás se už vůbec netýkající. Neboť touto smrtí byla složena oběť za všechny lidi. Jedna smrt, smrt Pána Ježíše, nás pojala všechny a její účinek je odpuštění hříchů. Dokud se člověk nezastaví nad tak velkou láskou Boha, dokud neuvěří, že Bůh zničil všechny jeho hříchy, nedojde k podstatě křesťanství. Třeba totiž s vírou přistupovat ke skutečnosti odpuštění hříchů.
Předmětem naší víry je fakt, že od okamžiku Spasitelovy smrti na kříži je odpuštění hříchů objektivní skutečností, která existuje nezávisle na nás, a kterou si můžeme skrze víru a svátost přivlastnit. Skutečnost spásy a odpuštění je tak reálná, že může být v každé chvíli pomocí znaku zpřítomněná a aktualizována na člověka a na jeho konkrétní situaci. Samozřejmě i člověk musí splnit stanovené podmínky. Na kříži se uskutečnila Spása. Bůh však chce, aby člověk svobodně přijal svou spásu.
Svátosti jsou dohodnutým místem spojení člověka se zdrojem moci, místem jeho zapojení do Kristova díla spásy. Avšak jedině z Krista pochází účinnost svátostí. Nemohu tedy pochybovat o tom, že mi Bůh skrze Krista a prostřednictvím kněze opravdu odpouští hříchy, když svůj hřích vyznávám a skutečně lituji. Pokud o tom pochybuji, tak popírám Boží dílo a jeho přísliby. Příslib odpuštění hříchů se nachází na mnoha místech Písma Sv.: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1 Jan 1,8-9).
Písmo Sv. a UUC tvrdí, že odpuštění hříchů je výhradním dílem Božího milosrdenství, je ovocem Kristovy vykupitelské smrti. Nikdo, žádný člověk, žádné lidské dílo, žádné skutky kajícnosti, žádné umrtvování, žádné půsty nemohou u Boha vysloužit odpuštění hříchů. Odpuštění hříchů je nám dáno zdarma. Je to milost Boží. Nikdo nemůže říci: „Zhřešil jsem, ale sám to nějak napravím, nepotřebuji žádnou milost Boží, nechci milosrdenství, začnu život takového tvrdého pokání, že mi Bůh musí odpustit hříchy.“ Je to zvrácený přístup. Nikdo si nemůže sám vysloužit spásu.
Třeba poznamenat, že styl našeho katolického života zatížilo určité nedorozumění ohledně svátosti smíření. Panuje všeobecný názor, že odpuštění hříchů se získává jedině během zpovědi, ale církevní učení zná i jiné cesty k odpuštění hříchů. Včera jsem o nich mluvil. Dnes bychom se chtěli zaměřit pouze na jeden způsob a to je dokonalá lítost. Mnozí lidé si myslí, že dokud se nevyzpovídají, musí žít v hříchu. Pravda je však taková, že dokonalá lítost smývá hřích ihned. A my po hříchu nemáme čekat a setrvávat v hříšném stavu, ale máme se hned snažit skrze dokonalou lítost obnovit stav přátelství s Bohem. Těžiště lítosti není v citech ale ve vůli. Ve snaze vidět hřích tak jak ho vidí Bůh a odvrátit se od něho.
Velmi často se také vyskytuje neschopnost rozlišit závažnost hříchu. Jiným běžným jevem jsou obavy mnoha lidí po zpovědi: Zda li jsem všechno řekl? Zda mě kněz pochopil? Zda mě kněz dobře slyšel? A možná jsem to měl jinak vyjádřit? Skrupulanti bývají po zpovědi neklidnější jako před ní. Chtěli by znovu opravovat, znovu se zpovídat, po případě si udělat generální zpověď a to vše proto, že v podstatě neuvěřili v odpuštění hříchů ve svátosti smíření.
Podívejme se důsledkům takové nevěry. Pokud si je křesťan stále vědom, že žije v hříchu, zda se může v jeho životě objevit radost z Boha, síla, klid, zda může takový člověk vydávat svědectví, zda může být nadšen jako současníci Pána Ježíše: „Přišel Kristus, odpustil mi hříchy!“ Teprve když uvěříme v odpuštění hříchů, budeme podobný člověku, o kterém mluví Ježíš v podobenství, že našel velký poklad. Co je tím pokladem? Smíření s Bohem, klid v největší hloubce naší bytosti, skutečný šalom. Průměrný věřící katolík našich časů má velmi daleko k takovému postoji. Neumožňuje mu to vědomí hříchu. Chtěl by toto břemeno ze sebe shodit, začíná se omlouvat před sebou samým, před Pánem Bohem, omlouvá se tím, že všichni tak dělají, že kněží zveličují, že to vůbec není hřích. Ale hřích je všechno to, co nás jakýmkoliv způsobem odděluje od Boha. Každý člověk v hloubi své duši cítí svůj hřích.
Třeba se nám také poučit od našich odloučených bratří, kteří často přicházejí se živým svědectvím víry v odpuštění hříchů, aby nám připomněli to, co bylo a je v tradici katolické církve. Víme z katechismu, že dokonalá lítost vede k odpuštění hříchů, že nemáme s touto lítostí čekat až do zpovědi, ale máme se v osobní modlitbě a přiznání svého hříchu před Boží tváří, znovu snažit navázat přerušen kontakt s Bohem skrze lítost. Ve svaté zpovědi, kterou pokud se jedná o těžké hříchy, musíme navzdory své lítosti absolvovat, nejde o opravu odpuštění, ale o smíření s církví, se společenstvím věřících, neboť každý hřích ubližuje tělu Kristovu, kterým je celá církev. Ve svátosti smíření se trhají také zlé vazby, které se vytvořily mezi námi a ďáblem, pokud jsme těžko zhřešili. Svátostná zpověď zavazuje, když se jedná o těžké hříchy. Ve svaté zpovědi jde také o to, abychom jako bytosti obdařené tělem a smysly, vstoupil do skutečnosti odpuštění také svým tělem. Aby se nade mnou na znak usmíření a požehnání vystřela ruka kněze, abych na vlastní oči viděl a slyšel, slova a gesta odpuštění, abych duševně i tělesně odešel smířen.
Na závěr této katecheze si vyslechněme slova sv. Františka o svátosti smíření: „Moji požehnaní bratři, klerici i laici, ať vyznávají své hříchy kněžím našeho řádu. Když to není možné, ať se zpovídají jiným svědomitým a katolickým kněžím. A ať vědí a mají na paměti zcela jasně: Když příjmu pokání a dostanou rozhřešení od kteréhokoliv katolického kněze, budou zcela jistě zbaveni hříchů, jen když se snaží pokorně a svědomité provést uložené pokání. Když však nemohou právě vyhledat kněze, pak mohou vyznat hříchy některému bratru, jak říká apoštol Jakub: „Vyznávejte hříchy jeden druhému. (Vyznávejte se navzájem ze svých hříchů).“ (Jak 5,16) Proto se však nesmí přestat obracet na kněze, protože moc zadržet a odpouštět hříchy mají jen kněží. A po této lítosti a zpovědi ať příjmu Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista s hlubokou pokorou a úctou, majíce při tom na paměti, co sám Pán říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný”, a „to konejte na mou památku”.