Dnešní evangelium nám popisuje vystoupení a působení předchůdce Páně, sv. Jana Křtitele. Sv. Jan kázal křest pokání na odpuštění hříchů. Modernímu křesťanu není toto slovo velmi jasné a přece potřeba pokání patří k základním požadavkům biblické zvěsti a evangelia zvlášť. Pokusíme se nyní společně lépe porozumět, co od nás žádá Jan Křtitel. V hebrejských textech SZ bývá pokání označováno slovem tešuva a to je odvozené od slova Suva = návrat. „Suva Jisrael ad Hašem elokecha” – „Vrať se, Izrael, k Hospodinu, tvému Bohu!” Toto slovo vyjadřuje požadavek na změnu orientace celého života, zvykněme mluvit o obrácení. Sv. Klement Římský říká: „Hleďme na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá Bohu Otci: vždyť tím, že byla vylita za naši spásu, nabídl Bůh celému světu milost obrácení.” (List Korintským). Zároveň slovo pokání vyjadřuje i šťastné a radostné pocity návratu vězně ze žaláře, nebo zajatce ze zajetí. Je to radostný návrat domů, návrat k Otci.
V řečtině se pro pokání užívá termín metanoia. To slovo je výzvou: „Změňte smýšlení!” a vyjadřuje duchovní podmínku návratu k Bohu a společenství s Ním. My jsme se vzdálili Bohu i způsobem našeho myšlení. Jakoby nám Bůh říkal: „Když se chcete těšit z mého společenství, musíte myslet jako myslím Já.” Boží Slovo nám zjevuje jako myslí Bůh. Proto skutečně pokání začíná tam, kde se staneme učedníky Ježíše, tam, kde člověk začne brát Boží Slovo vážně. Změňte smýšlení, ne ve smyslu jiného lidského způsobu smýšlení, ale jak říká apoštol: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.” (Flp 2,5-8)
Po prvotním hříchu, když si člověk místo Boha vybral sebe, se všichni rodíme poznamenán tím, že na trůnu našeho srdce namísto Božího Slova vládne naše Ego. Proto náš největší hřích a podstata každého hříchu je především „bezbožnost” (ASEBEIA), jakási hříšná soběstačnost vůči Bohu. Člověk se po dědičném hříchu rodí jako sebe vlastnící, sobec plný sebe lásky a soustředěný na sebe. Ve své hříšnosti odmítá uznat Boha jako Boha, nechce Mu být vděčný a ani ho oslavovat jako Boha. Proto potřebujeme obrácení od egoismu k lásce k Bohu. Od sebe – vlastnění k vydanosti a odevzdanosti. Od bezbožnosti ke vděčnosti a oslavě Boha.
Do stavu odmítnutí Boha zaznívá výzva k pokání. Tato výzva nezdůrazňuje především vnější skutky, ale vnitřní pokání, které je radikálně novým zaměřením celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, odvrácení od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti. Velmi často si zaměňujeme pokání se zpovědí. Kdyby naše zpověď byla správně prožitá, byla by pokáním, ale pokud je jen vyznáním hříchů bez snahy o vnitřní změnu života, bez skutečné lítosti a předsevzetí, není skutečným pokáním. Pokání je zároveň ochotou přijmout Boží Království, které se přiblížilo světu v osobě Ježíše Krista. Základní skutek našeho pokání je přijmout do svého života Boží vládu v osobě Ježíše Krista. A toto se děje prostřednictvím víry, naděje a lásky. V pokání jde o růst v těchto božských ctnostech.
Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Písmo sv. i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitba, almužna, které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým. Modlitba, půst a almužna od pradávna platili jako prostředek k odpuštění hříchů. Podle názoru prvotní církve vroucí modlitba „Otče náš” způsobuje odpuštění hříchů a podlá sv. Jana Zlatoústého velkou účinnost na odpuštění hříchů mě modlitba žalmů. Tobiáš řekl svému synovi: „Almužna osvobozuje od každého hříchu, i od smrti a nedopustí, aby duše přišla do pekla.” I setník Kornelius si získal Boží milost modlitbou a almužnou. Anděl mu řekl: „Kornelie, tvé modlitby a almužny vystoupily před Boha jako památník, Bůh vyslyšel tvé modlitby a rozpomenul se na tvé almužny!” (Sk 10,4).
K odpuštění hříchů vede i úsilí vynaložené na smíření s bližním, kající slzy, starost o spásu bližního, přímluvu svatých a skutky lásky, která „přikrývá všechny hříchy“. Skutky sloužící a pomáhající lásky mohou být takovým projevem pokání, kterému náš dnešní svět nejlépe rozumí. Skutky sebezapření připadají dnešnímu člověku velmi abstraktní, ale pochopí je, pokud je dáme do souvislosti s pozitivními skutky sloužící lásky. Každý skutek, který je výrazem našeho následování Krista, vede k odpuštění hříchů. Další formou pokání je čtení Písma. Čtení sv. Písma a hlásání Božího slova ze strany kněze a poslech ze strany věřícího má sílu. Sv. Augustin nazývá Boží Slovo: „Sacramentum audibile“ – Svátost slyšení (poslechu). Kněz po přečtení evangelia říká: „Radostná Boží zvěst ať nás osvobodí od hříchů.“ Je přirozené, že slova evangelia neúčinkují čirým poslechem, ale způsobují odpuštění natolik, nakolik se přijímají s vírou. Tehdy totiž rozvazují v člověku síly, které jsou schopny přeměnit styl života, čili prohloubit víru, naději a lásku.
Obrácení a každodenní pokání nacházejí svůj pramen a svůj pokrm v eucharistii, protože v ní je zpřítomněná oběť Krista, který nás smířil s Bohem: ní jsou živeni a posilování ti, kteří žijí z Kristova života: Eucharistie je lékem, kterým jsme zbavováni každodenních vín a chráněni před smrtelnými hříchy. Právě sv. přijímání řeší problém našeho největšího hříchu, naší bezbožnosti a hříšné soběstačnosti. V něm jsme vyzván přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. V něm se učíme i eucharistickému životnímu stylu, vděčnosti vůči Bohu a oslavě Boha. Snaha o časté sv. přijímání nás vede k duchovnímu zápasu s hříchem, který přebývá v našem srdci. Když se účast na eucharistii zakládá na hluboké víře, že se jí prohlubuje společenství s Kristem, ale i s ostatními přijímajícími, způsobuje obnovení života a odpuštění hříchů. Důvod spočívá v tom, že při takové účasti přijímají věřící společné tělo, které se obětuje za ně a požívají společně krev, která se prolévá za ně na odpuštění hříchů.
Je jisté, že odvrátit se od hříchu, roztrhat neřestné svazky a přiznat si selhání a slabost, to není příjemná záležitost, ale pohled na obnovu života v Bohu skrze víru, naději a lásku, vnáší do pokání radost. V návratu domů, v návratu do otcovského náruče propuká vždy radost. Sv. Anton Paduánský mluví o pokání jako o svatbě plné radosti. A přísný dominikán Savonarola počítá mezi znaky pravého pokání radost a jásání srdce a oslavnou chválu Boha. Pokání je výzvou pro všechny křesťany, na všech stupních duchovního života. Musí se stále obnovovat a prohlubovat. Jeho završením je smrt přijata z lásky k Bohu. O sv. Františkovi čteme: „I když sv. František ještě nekázal lidu veřejně, ubírajíc se cestou, napomínal a povzbuzoval muže i ženy, mluvíc prostě s láskou: „Milujte Boha, bojte se ho a čiňte pokání za své hříchy.“ A bratr Egid říkával: „Dělejte, co vám říká tento můj duchovní otec, protože vám říká to nejlepší.“