Dnešní evangelium nám popisuje předchůdce Páně, sv. Jana Křtitele, který nás vyzývá: „Čiňte pokání (obraťte se), neboť se přiblížilo království nebeské.” Dnešním křesťanům není slovo pokání zcela jasné a přece potřeba pokání patří k základním požadavkům evangelia. Často si zaměňujeme pokání se svátostí pokání, i když nejde přesně o totéž. Pokání je významově širší pojem jako „zpověď“. Potřeba pokání vyplývá ze situace člověka po dědičném hříchu. Praotec Adam zhřešil tím, že si vzal život do vlastních rukou a rozhodl se žít jen podle sebe a pro sebe. My všichni jsme tuto nešťastnou formu života zdědili po něm. Jsme vůči Bohu hříšné „soběstační“. V hebrejských textech SZ bývá pokání označováno slovem „šub“. Toto slovo vyjadřuje radost z návratu vězně ze žaláře nebo vyhnance z exilu. Pokání to je radostný návrat domů k Otci. Mezi znaky pravého pokání patří radost a jásání srdce a oslavná chvála Boha. Pokání je výzvou pro všechny křesťany, na všech stupních duchovního života, musí se stále prohlubovat. Jeho završením je smrt přijata z lásky k Bohu.
Prvotní hřích způsobil, že se rodíme ve stavu bezbožnosti (ASEBEIA), bez Boží Lásky v srdci a z ní pramení naše morální bezmocnost, další hříchy jsou jejím ovocem. Slovo „víra“ v jazyce, kterým mluvil Pán Ježíš, má asi takový smysl, jako nechat se vést. Je to opak toho co udělal Adam. A tedy základní skutek pokání spočívá v přijetí Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Ježíšova výzva k pokání neklade přednostně důraz na vnější skutky: pytlovinu, popel, půst a umrtvovaní ale na obrácení srdce. Vnitřní pokání je radikální nové zaměření celého života, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství. Toto obrácení srdce provází spásonosný smutek. Tím, že naše srdce objeví velikost Boží lásky, zachvěje se hrůzou z tíhy hříchů a začíná se bát urazit Boha a odloučit se od Něho. Sv. Klement Římský říká: „Upírejme pohled na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá pro Boha, jeho Otce: vždyť tím, že byla vylita za naši spásu, nabídl Bůh celému světu milost obrácení.” (List Korintským).
Vnitřní pokání může mít velmi rozmanité projevy. Písmo sv. i otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitba, almužna, které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě, k Bohu a k bližním. Aby to ale bylo skutečné křesťanské pokání, musí to všechno být postaveno na osobním přijetí Krista. Čtení Písma Sv., modlitba liturgie hodin a Otčenáše, každý upřímný úkon bohopocty v nás oživuje ducha obrácení a přispívá k odpuštění hříchů. Poslouchání Božího slova má sílu. Opravdové a plodné pokání začíná tam, kde se stáváme učedníky Ježíše. V řeckém jazyce se pro pokání užívá termín „metanoia“. Toto slovo je výzvou: „Změňte smýšlení!” A vyjadřuje duchovní podmínku návratu k Bohu a společenství s Ním. Změňte smýšlení, nikoli ve smyslu jiného lidského způsobu smýšlení, ale jak říká apoštol: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Flp 2,5-8)
Na mnoha místech evangelia nacházíme Ježíšovu výzvu: „Čiňte pokání!“ Pokání se činí, dělá, koná a někdy tak tvrdě jak se pracuje na denní chléb. Pokud jsem hřešil, mám to napravit. Pán Ježíš neslibuje: „Pokud budete chodit pravidelně na zpověď, je to v pořádku!“ Zpověď je jen malou částkou z toho, co pokání všechno zahrnuje. Kdyby naše zpověď byla správně prožívaná, byla by pokáním, ale pokud je jen vyznáním hříchů, bez snahy o vnitřní změnu života, bez skutečné lítosti a předsevzetí, není pokáním. Pokání má být stylem celého křesťanského života. Pokání to je zřeknutí se sebevlastněni, je to darování se Kristu. To, že existujeme sami pro sebe, bez reálného vztahu k Bohu jako k Bohu, vůbec není v pořádku. Pokání je boj s naším sobectvím. Dát přednost Božímu Slovu před pokušením žít jen pro sebe a podle sebe. Celá skutečnost možné pozitivní změny spočívá v přijetí Božího Syna.
Jde o Znovu – vtělení Božího Slova, aby se i v nás Boží Slovo stalo Tělem. To co nazýváme „svatým přijímáním“, nespočívá jen v tom, že otevřeme ústa poté, co jsme řekli „Amen“ ke Kristovu Tělu. Ve svatém a životodárném přijetí Božího Syna jde především o to, aby Boží Slovo, II. Božská osoba se stala vůdčím principem – životem, mého života. Je to základní předpoklad duchovního boje. Pokud není Kristus v nás, určitě prohrajeme zápas s ďáblem. A naopak: Kristus v nás, naděje slávy. Držme se Ježíšových slov: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Jde o to, aby se ego pokořilo před Božím Slovem, aby sestoupilo z trůnu. Musí se vzdát místa zbožňování a uvolnit jej Bohu. Zapření sebe to je snaha vzdát se tohoto vedoucího postavení, nežít svůj život, ale žít Boží Slovo. Nechtít být středem všeho.
Obrácení a každodenní pokání nacházejí svůj pramen a svůj pokrm v eucharistii, protože v ní je zpřítomněná oběť Krista, který nás smířil s Bohem: jí jsou živeni a posilování ti, kteří žijí z Kristova života. Eucharistie řeší náš největší problém, naši bezbožnost a hříšnou soběstačnost. V ní se učíme i eucharistickému životnímu stylu, vděčnosti vůči Bohu a oslavě Boha. Snaha o časté sv. přijímání nás vede k duchovnímu zápasu s hříchem, který vládne v našich srdcích. Zápas s hříchem spočívá v tom, že neděláme to, co sami chceme, protože naše vůle táhne ke zlému. Musíme dělat to, co žádá Ježíš. On je náš životní styl. Nemůžeme koketovat s hříchem, když chceme přistupovat k eucharistii.
Prvotní hřích vytvořil takový pancíř mezi námi a Bohem, že se navzájem nevnímáme. Vševědoucí a vše vidící Bůh hledá člověka, jak by ho neviděl: „Adam, kde jsi?“ Bůh a člověk se už nevnímají a vůbec si nerozumějí. Neexistují v stejném duchu. Kvůli této tragédii přišel Ježíš, aby nás naučil, jak znovu navázat přerušené životodárné spojení vírou, naději a láskou, a aby nám znovu zjevil krásu a moc Bohočlověka. Bůh je Nesmírná Blaženost, ale můžeme Ho takto prožívat jen tehdy, když se správně naladíme. Po dědičném hříchu jsme jako rozladěné rádio. Ačkoli jsou v éteru kolem nás rádiové vlny, na nichž může být krásná hudba, nejsme schopni se z ní těšit, dokud si nenaladíme přijímač na správnou frekvenci. Ve vztahu k Bohu je tou správnou frekvencí Boží Slovo a tím naladěním souhlas s Ním.
Ježíš zjevuje moc, která pramení do lidského života, prostřednictvím spojenectví s Bohem. Jeho lidské srdce je podstatně sjednocené s Božím Slovem. Boží Slovo je jako operační systém, který si musíme ve vlastním zájmu nainstalovat na své srdce, abychom se stali pro Boha přijatelní. A tak jako je vhodné před instalací si přečíst k čemu daný systém slouží, co vyžaduje a co způsobuje, tak i my pokud chceme Ježíše přijmout, musíme nejprve znát Boží Slovo, abychom věděli, k čemu říkáme své „ano“. A tak, jak před přijetím nového operačního systému probíhá formace disku, která smaže všechny předešlé soubory, tak se i my musíme zříci svého předešlého způsobu života, hříšné existence zaměřené jen na sebe, aby se v nás krása tohoto nového operačního systému, který se nazývá „Kristus – Bohočlověk“, mohla zcela projevit. Ježíše máme přijmout jako Slovo, jako Tělo, jako Život, jako Pravdu, jako svou Cestu. Kdo to dělá, stává se Božím přítelem, synem a dcerou Nejvyššího. Kdo to nedělá, i když chodí do kostela, stále nepatří do okruhu Božích přátel.