Dnešní evangelium nám popisuje vystoupení a působení sv. Jana Křtitele. Sv. Jan Křtitel hlásal v judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.” Současnému křesťanovi slovo pokání není velmi jasné a přece potřeba pokání patří k základním požadavkům biblické zvěsti a evangelia zvlášť. Pokusíme se tedy společně porozumět, co od nás žádá Jan Křtitel.
V řeckém jazyce se pro pokání užívá termín metanoia. Toto slovo je výzvou: „Změňte smýšlení!” Jakoby nám Bůh říkal: „Chcete li se těšit z mého Společenství, musíte myslet jako myslím Já”. Musíme myslet jinak. Jiným způsobem se dívat na tento svět i na svůj život v něm. Boží slovo nám zjevuje jako myslí Bůh. Proto činit pokání začínáme, když se stáváme učedníky Ježíše, když začínáme brát vážně Boží Slovo.
V hebrejských textech SZ bývá pokání označováno slovem „ŠUB”. Toto slovo vyjadřuje požadavek na změnu orientace celého života. Zvykněme mluvit o obrácení. Zároveň toto slovo ŠUB vyjadřuje i šťastné a radostné pocity návratu vězně ze žaláře, nebo zajatce ze zajetí. ŠUB to je radostný návrat domů, návrat k Bohu Otci. V návratu do Božího náruče propuká radost.
Po prvotním hříchu, když si člověk místo Boha vybral samého sebe, se my všichni rodíme poznamenán tím, že na trůně našeho srdce namísto Božího Slova sedí a vládne naše Ego. Proto náš největší hřích a podstata každého hříchu je „bezbožnost” (ASEBEIA). Jakási hříšná soběstačnost vůči Bohu. Člověk se po dědičném hříchu rodí jako sobec plný sebe lásky a soustředěný na sebe. Ve své hříšnosti odmítá uznat Boha jako Boha, nechce Mu být vděčný a ani jej slavit jako Boha. Proto potřebuje obrácení od egoismu k lásce k Bohu. Od sebevlastnení k vydanosti a odevzdanosti. Od bezbožnosti ke vděčnosti a oslavě Boha. Právě ty skupiny lidí, o nichž jmenovitě píše evangelium, ukazují, kam vede taková hříšná soběstačnost.
První skupinou jsou farizeové. Jejich hřích spočívá v tom, že chtějí být dokonalí bez Boha, čistě svou lidskou silou. Kdybych dnes měl určit, kdo k nim patří, musel bych říct, že jsou to ti chodící do kostela, kteří nedovolí Ježíšovi vstoupit do svého srdce. Po případě to laskavě udělají jednou za rok, ale toto má velmi daleko od skutečné lásky. Dělají Bohu to, co oni sami těžce snášejí ve svém manželství, když jejich partner pod jakýmkoli záminkou odmítá. Bez Božího zásahu do našeho nejintimnějšího nitra si s hříchem neporadíme.
Druhou skupinou jsou saduceové, o nichž Ježíš říká, že se mýlí, protože neznají ani Boží Slovo a ani moc Boží. V našich poměrech bychom mohli říci, že jsou to ti křesťané, kteří z Písma svatého uznávají jen skutečnost, že Bůh svět stvořil, ale o prvotním hříchu a o vině člověka nic nevědí. A nevědí ani to, že tento svět, ve kterém žijeme je vyhnanstvím z Ráje, a že my všichni máme hledat ztracené Boží přátelství a že se musíme obrátit. Možná jejich mýlí to, že vyhnanství, ve kterém žijeme se jim docela zamlouvá. A zamlouvá se jim, protože nikdy nezažili Slávu člověka, kterou původně v ráji prožíval.
Do stavu odmítnutí Boha zaznívá výzva k pokání. „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Boží království.” Tato výzva zdůrazňuje především vnitřní pokání, které je radikálně novým zaměřením celého života, návrat, obrácení se k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, odvrácení od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti.
Velmi často si zaměňujeme pokání se svátostí pokání. Kdyby naše zpověď byla správně prožívaná, byla by pokáním, ale pokud je jen vyznáním hříchů, bez snahy o vnitřní změnu života, bez skutečné lítosti a předsevzetí, není pokáním. Pokání je zároveň ochotou přijmout Boží Království, které se přiblížilo světu v osobě Ježíše Krista. Základní skutek našeho pokání je přijmout do svého života Boží vládu v osobě Ježíše Krista. Uznat Boží nárok na naši bytost. A toto se děje ve svatém přijímání. Pod svatým přijímáním rozumím nejen přijetí Kristova těla v eucharistii, ale přednostně přijetí Ježíše jako učitele, přijetí Božího Slova. Ale právě toto Boží Slovo nám zjevuje to neslýchané: “Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život.” A v tomto směru by se měly obrátit i obyvatelé Nejen do kostela chodit, ale i Ježíše přijímat a s hříchem nekoketovať ale zápasit.
Právě sv. přijímání řeší náš největší problém, naši bezbožnost a hříšnou soběstačnost. V něm jsme vyzváni přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. V něm se učíme i eucharistickému životnímu stylu, vděčnosti vůči Bohu a oslavě Boha. Snaha o časté sv. přijímání nás vede k duchovnímu zápasu s hříchem, který vládne v našich srdcích.
O Sv. Františkovi čteme: „A ačkoli sv. František ještě nekázal lidu veřejně, ubírajíc se cestou, napomínal a povzbuzoval muže i ženy, mluvíc jednoduše s láskou: “Milujte Boha, bojte se ho a čiňte pokání za své hříchy.” A bratr Egíd říkával: “Dělejte, co vám říká tento můj duchovní Otec, protože vám říká to nejlepší “.