Prorok Izaiáš, inspirovaný Duchem Svatým, nám už ve včerejším čtení říkal jak nesmírná je Boží moc. Když řekneme slovo duch, duše máme stále takovou představu, jako bychom neřekli nic. Ale už v lidské bytosti je duše, duch nositelem veškeré moci a síly. Lidé, kteří přežili klinickou smrt, to dobře znají. Tělo, které považovali za zdroj moci a síly, zůstalo najednou tuhé a bezmocné jako kámen. Ale veškerá moc, síla, teplo života a vědomí opustilo lidské tělo spolu s duši a duchem. Tedy duch je nositelem těchto věcí. A podobně je to i s celým hmotným vesmírem. Vše je stvořeno v silovém poli Ducha. Boží fantazie je základem pro všechno stvoření.
Již včera jsme slyšeli, jak nám tento Všemohoucí Boží Duch, říká: „Ke komu mě chcete přirovnat, komu se podobám?“ Toto slovo zjevuje boží transcendentnost. Transcendentnost – znamená – převýšenost. Bůh převyšuje všechno to, co stvořil. I když se zjevil na zemi jako tělem omezený člověk, přece vesmír zjevuje jeho nekonečnost a neomezenost, jeho nesmírnou sílu. Opravdu zvedněte oči k nebi, nebo si přečtěte knihu o Vesmíru a pochopíte, jak nesmírně mocný je ten, který rozházel ve vesmíru galaxie, který z jednoho bodu rozhýbal veškerý pohyb vesmíru, stvořil nejen hmotu, ale i čas a prostor. Svou podivuhodnou mocí působí, že se zem točí kolem slunce a tak tiše a lahodně jde vesmírem, že si to ani neuvědomujeme. Taková nesmírná je jeho moc a síla.
A dnes slyšíme, že tento Nesmírný Bůh má o nás osobní zájem. Žijeme v době, ve které na nás doléhají různé situace vyvolávající stres. Ve světě existují ohniska napětí. Taková ohniska existují i v našich vztazích. Co nám do této situace může a chce říct Boží Slovo? Bůh, o jehož úžasnosti jsme slyšeli, nám skrze proroka Izaiáše v dnešním čtení říká: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě drží za ruku a říká ti: Nestrachuj se, já ti pomohu!” Už první čas tohoto výroku: „Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh..“ je evangeliem. Bůh chce být a aj je osobním Bohem. Pozná nás po medně každého osobně. Zná nás lépe než mi sami sebe.
Bůh nechce ustrašené děti. Strach je plodem nedůvěry. Bůh nás stvořil pro víru, naději a lásku. A dokonalá láska vyhání strach. Bůh nechce, abychom se ho báli, ale abychom ho miloval. A pokud chce, abychom se ho báli, jak to často zdůrazňuje Mojžíš, tak jen proto, abychom se ho naučili poslouchat a tak dospěli k lásce. Bázeň Boží, která je ctností, je něčím jiným než strach z Boha. Bázeň boží je strachem z toho, abych přátelství a lásku tohoto úžasného Boha neztratil. Velmi často se stává, že lidé, kteří nechodí do kostela a zdánlivě nepatří mezi věřící, mají více důvěry v Život jako my, kteří jsme dětmi Života.
Všichni víme, co pro nás znamená ruka, které se mohu držet ve tmě. Víme velmi dobře, co znamená ruka otce pro malé dítě. Otcova ruka způsobuje, že se přestává bát. A Bůh, ten mocný Pán, který rozházel ve vesmíru světy, ten mi říká: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě drží za ruku a říká ti: Nestrachuj se, já ti pomohu. Neboj se červíčku Jakube, izraelský hloučku! Já ti pomohu“. Na každém kroku nám Bůh pomáhá, v každé chvíle nám Bůh pomáhá, vždyť bez jeho pomoci bychom ani nebyli a ani nemohli něco dokázat.
Přečtu vám svědectví jednoho tehdy sedmnáctiletého chlapce (Božtík), který přežil klinickou smrt, když si při skoku do vody poranil páteř a téměř se utopil. Nebyl vychovaný ve víře, ale hned pochopil, že bytost se kterou se setkal je Ježíš Kristus: „Najednou se událo něco nádherné. Ježíš Kristus, to zářivé Světlo – si mě vzal k sobě do náruče. Objal mě jako, když např. doma vezmete své miminko do náruče a jemně s ním houpáte, abyste mu projevili svou lásku. Bylo to úplně šílené. Takový proud emocí, tak na to jsem nebyl zvyklý, ale přesto to bylo tak hřejivé a milé … Já jsem si v té chvíli uvědomoval, že se netopím ve vodě, ale že jsem úplně „utopený“ v lásce a dobrotě Ježíše Krista!
Znáte ten pocit, když se poprvé dotknete své lásky, prochází vámi tisíc voltů, tělo vám brní, srdce vám chce vyskočit z hrudi, cítíte každý tep, třese se vám hlas a ruce, cítíte že vaše srdce je schopno pojmout třeba i celý svět … Ano, to je láska. Ale to, co jsem tam v ten čas prožíval byla ještě jiná LÁSKA. Bylo to tisíckrát silnější. Nechci aby to vyznívalo nějak produchovněle. Vždyť ještě v té chvíli jsem byl nevěřící materialista až hanba.
Přesto to bylo něco tak abnormální a plné skutečné LÁSKY od Ježíše Krista, že se tomu nedalo bránit. Takový pocit jsem nikdy předtím ve svém životě nezažil. Byla to LÁSKA, kterou před tím a ani dnes Nezažívám. Znovu to zažiji asi zas až v nebi. Pokusím se tu LÁSKU k něčemu připodobnit nebo ji porovnat. Lásku zažíváme v sexu, k věcem, k lidem a ve snech. Avšak ani to nejvášnivější milování s manželkou se nedá s LÁSKOU Ježíše Krista porovnat. Miluji americké auta, ale ani Cadilac nebo Chrysler 300C není nic proti tomu pocitu, miluji maso v jakékoliv pečené podobě, avšak ani bažant pečený na vině s česnekem, rajčaty a bazalkou, je nic ve srovnání s tím, jak se mě dotkla LÁSKA Ježíše Krista. Jak vám to můžu ještě lepší vykreslit? Znám a také i vy tisíce slov, pojmů, pocitů a emocí, ale neznám slova, kterými bych to mohl hlouběji vyjádřit.
Ale ten zážitek LÁSKY pokračoval dál. Cítil jsem silně tři zajímavé skutečnosti. Za prvé: Ježíš Kristus mě znal! Věděl kdo jsem a jak se jmenuji. Znal celý můj život a každý můj skutek, který jsem do svých sedmnácti let provedl! Připadal jsem si jako průhledný pohár se zavařeným kompotem, do kterého krásně vidíte, ale pohár o tom neví. Za druhé: Já jsem ho ještě minutu předtím neznal. Křesťanství bylo pro mne směšným blouzněním pro staré lidi. Za třetí: LÁSKA, kterou mě zalil mi nic nevyčítala, neodsuzovala mě za zlé skutky a byla bezpodmínečná! To bylo tak zvláštní. Zde na Zemi milujeme láskou, která je vždy podmíněna (manželství, sex, pracovní vztahy, přátelství, rodičovství, láska k věcem …). On mi nic nevyčítal i přesto, že mě poznal a že by bylo co. Cítil jsem se přijatý takový jaký skutečně jsem!“
A já znovu zakončím Božím slovem, které zaznělo prostřednictvím proroka Izaiáše: „Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh, který tě drží za ruku a říká ti: „Nestrachuj se, Já ti pomohu!“