6. Velikonoční pátek
Dnes si budeme mluvit o svědectví v Duchu Svatém ve smyslu vedení lidí ke Kristu vždy a všude, využívání každé příležitosti k mluvení o Něm a o uznání toho za nejdůležitější úlohu. Jak můžeme k takovému svědectví dojít?
Vydávání svědectví vyplývá z pevné koncepce křesťanského života. Na otázku: „Co podle tebe znamená být křesťanem?“, můžeme dostat různé odpovědi. V našem tradičním katolickém prostředí velmi často slyšíme takovou odpověď: „Být křesťanem znamená být pokřtěn, chodit v neděli do kostela, věřit v to, co učí církev, plnit přikázání, přijímat svaté svátosti.“
Tedy ve vědomí lidí, kteří takto odpovídají na tuto otázku, být křesťanem je záležitost určité praxe či určitých podmínek, které člověk musí splnit. Podmínek často formálních, vnějších, ba lze snad i říci, organizačních. „Přináležím do organizace, která se nazývá katolická církev, tedy musím plnit určité požadavky“.
Avšak je možné se jiným způsobem přesvědčit, co pro někoho znamená: „být křesťanem”, když položíme otázku takto: „Kterou událost ve svém životě považuješ za nejdůležitější?”
Slyšíme-li odpověď: „Nejdůležitější událostí v mém dosavadním životě bylo poznání Ježíše a jeho přijetí jako svého Pána a Spasitele”, tak můžeme položit druhou otázku: „Co podle tvého mínění, můžeš největšího udělat pro druhého člověka, abys mu pomohl?“
Můžeme dostat odpověď: „Mohu, pomoci tomu člověku tím, že mu zprostředkuji setkání s Kristem, aby i on znal Krista a také ho přijal, jako svého Pána a Spasitele”. Tedy, když kdosi takto odpovídá, můžeme říci, že takový člověk je křesťanem.
Musíme přiznat, že tyto dva ukázané postoje se od sebe značně líší. O prvním postoji je těžko říci, že ho charakterizuje vědomí toho, že k podstatě křesťanského života patří vydávání svědectví, neboť pokud někdo takto chápe křesťanství, ten není schopen vydávat svědectví, ten v nejlepším případě bude druhého agitovat, aby vstoupil do téže organizace , do které patří on sám a plnil požadované podmínky, protože se mu to může ráz sejít, ne-li v tomto životě, tak možná po smrti.
A samozřejmě velmi dobře víme, že tam, kde lidé takto chápou podstatu křesťanství, tam chybí svědectví a křesťanský život nemá v sobě žádnou dynamiku, je statický, zkostnatělý a mrtvý. V takovém prostředí chybí snaha o šíření evangelia, tam chybí snaha získat jiné pro Krista.
Kdyby křesťané prvotní církve takto chápali své křesťanství, nikdo z nás by nebyl dnes křesťanem, neboť křesťanství by nemohlo přetrvat až do dnešní doby. A tehdy obrovské množství lidí žijících na tomto světě by nemělo žádnou šanci stát se křesťany. Církev by možná existovala v Jeruzalémě jako určité náboženské vědomí děděné po předcích.
Nelze pochybovat o tom, že musíme dnes znovu prohloubit úsilí o křesťanský životy, aby se i pro nás stalo samozřejmostí, že křesťan na otázku o nejdůležitější věci v jeho životě, hovoří o setkání s Kristem a o přijetí ho za svého Pána a Spasitele i o své touze, aby lidé, kterým přeje dobro, učinili totéž. Zatím musíme přiznat, že máme daleko k takovému chápání křesťanského života.
Pravoslavní křesťané považuje za skutečného svědka a apoštola, jen toho, kdo se očistil od zlého a dosáhl kvality kontemplativní modlitby, v níž se setkal se vzkříšeným Kristem.
Protestantská pastorační praxe zase vyžaduje alespoň u některých denominací, aby člověk, který má být apoštolem, prožil nejprve křest Duchem svatým. Tyto dvě skutečnosti vyjadřují zřejmě totéž, stejnou skutečnost a to osobní zjevení se Krista tomu, kdo ho upřímně a celým srdcem hledá. Bez Něho a bez poznání Jeho nemůžeme vydávat svědectví. Toto je důvodem naší neschopnosti vydávat svědectví nebo slabosti našeho svědectví.
Je mnoho lidí, kteří se považují za křesťany, mající se sebou již několik let nebo možná i desítky let křesťanského životě, kteří však nepřivedli ke Kristu žádného člověka.
Někdo učinil výpočet, ze kterého vyplývá následující fakt, že v tradičních křesťanských společenstvích je třeba přibližně 1000 křesťanů – laiků a 4 duchovních, aby byl během 1 roku přiveden jeden člověk ke Kristu. Tak hrozně malý výsledek.
Je to s námi podobně, jako to bylo s apoštolem Petrem v 5. hlavě Lukášova evangelia. Kristus učil zástupy na břehu Genezaretského jezera. Zahlédl na břehu dvě prázdné lodě. Apoštolové měli neúspěšnou noc za sebou. O tom si povíme v další přednášce.