„Pátého dne měsíce – byl to pátý rok zajetí krále Jójachina, oslovil Hospodin kněze Ezechiela, synu Buziova, v Chaldejsku u řeky Kebaru a zde na něm spočinula Hospodinova ruka.“ Toto vidění proroka Ezechiela je zvláštní tím, že se odehrálo v cizině, tedy mimo území Izraele. Bylo to pět let po zajetí. Židé v zajetí museli každodenně zápasit o svou víru, když měli denně na očích manifestaci babylonské síly. Ta se projevovala zvláště při okázalých náboženských slavnostech, kdy byly v průvodu vezené sochy božstev na nádherných vozech a bohové a bohyně byly ukazovány ve svém majestátu. Židé z toho mohli propadat malomyslnosti, neboť jejich neviditelný Bůh se jim ve srovnání s těmito babylónskými božstvy, mohl zdát slabým a neskutečným.
Ezechiel žil uprostřed svých spolu zajatců při průplavu Kebar, který se odpájel z Eufratu a vedl oklikou přes Nippur znovu do Eufratu. Tam došlo k události, která zdánlivě nijak nemohla ovlivnit společenské dění té doby. Přesto svou nesmírnou silou mocně zasáhla do dějin. Tato událost je přímo datována. V konkrétní historické chvíli a na přesně uvedeném místě se dostalo proroku Zjevení od Boha. Bůh mluví pro konkrétní lidi do jejich momentální situace.
V prvním verši („otevřela se nebesa a měl jsem různá vidění od Boha.“), který jsme ale nečetli, se hovoří o tom, že se prorokovi otevřeli nebesa. Taková výpověď se v Písmu Svatém vyskytuje poprvé zde na tomto místě, v Novém zákoně se s ní znovu setkáváme při Ježíšově křtu, při smrti sv. Štěpána a v knize Zjevení. To naznačuje překvapující, úžas budící a jen Boží vůlí způsobený svrchovaný akt, kterým se projevuje Bůh sám v plnosti své soudní a omilostňující moci. Běžně jsou nebesa před lidmi uzavřené a co je v nich, utajené, takže skrze jejich otevření dává Bůh proroku nahlédnout do svých tajemství. Zjevení Boží, které udělalo z Ezechiela proroka, je mimořádně právě tím, že k němu došlo v cizí, pohanské zemi. Podle soudobých názorů to byla země, která byla pod vládou jejich místních bohů, kteří jim dopomohly k nadvládě nad světem. A právě tam se odehrála tato překvapivá událost: Bůh Izraele se zjevil jako silný Bůh, který se ze svého svobodného rozhodnutí zjevuje v mocné zemi nepřítele, a to bez jakéhokoliv ohledu na jeho moc.
Všechny jevy, které doprovázejí zjevení Boha, jsou obvyklé: bouřlivý vítr, velký oblak a záře. Z této záře se vynořují čtyři bytosti, které již sv. Irenej z Lyonu ztotožňuje se čtyřmi evangeliemi, které dohromady tvoří jedno. Každé evangelium má svou vlastní charakteristiku a začátek každého evangelia naznačuje symbol evangelisty. Matúšův znak je člověk, neboť jeho evangelium začíná rodokmenem Ježíše Krista. Evangelista Marek má znak lva, krále pouště, neboť jeho evangelium začíná kázáním sv. Jana Křtitele na poušti. Lukášův znak je býk, obětní zvíře, protože začíná scénou obětování v chrámu. A symbol Janův je orel, pro jeho úžasný teologický vzlet na začátku evangelia.
Je evidentní, že se proroku zjevuje něco, co má být svědectvím Boží přítomnosti. Zjevení užívá podobnost s věcmi a událostmi, s nimiž se Židé setkávali během svého zajetí. Prorok vidí Boží slávu na voze, do kterého jsou zapřažené podivné bytosti, a ty se nápadně podobají pohanským božstvům Babylonu. I oni musí sloužit Bohu Izraele jako spřežení. I když vypadají mocné, jsou přece ve službě jediného Všemohoucího Boha Izraele.
„Nad klenbou, která byla nad jejich hlavou, bylo cosi jako safirový kámen; bylo to podobné trůnu, a na tom, co bylo podobné trůnu, byla nahoře postava, která měla podobu člověka… Tak zářilo kol dokola zjevení Hospodinovy slávy.“ Zajímavé je toto vidění Boží Slávy, kde v centru stojí oslavený člověk. Bůh se zjevuje jako člověk a skrze člověka. Církevní otcové toto vidění ztotožňují s viděním Krista, Pravého Boha a současně pravého člověka, člověka, ve kterém se dokonale uskutečnil Boží plán, o kterém platí, že je Božím obrazem, Zjevením Boha. Boha jako čistého ducha nemůžeme smysly postřehnout, ale člověk je schopen přetlumočit ducha do hmoty.
Skrze jeho lidské tělo se stává neviditelný Bůh viditelným, abstraktní se stává konkrétním, nepochopitelný se stává srozumitelným. Ježíš nám zjevuje úžasně pravdy o naší přirozenosti. Především nám zjevuje pravdu o tom, že Bůh a člověk mohou spolu přebývat v lidské přirozenosti, že lidská přirozenost je schopna přijmout Boha. Skutečnost Vtělení dále ukazuje, že Bůh chce přebývat V lidské přirozenosti a navzdory lidskému selhání neztratil zájem o člověka jako o svůj možný obraz. Bůh se chce skrze člověka zjevit tomuto světu. Celé Dějiny spásy ukazují, že Bůh do našeho lidského světa vstupuje skrze člověka, doslova v závislosti na člověku. Svět, který nám Bůh dal, je skutečně naším světem a Bůh se v něm projeví skrze naši víru, naději a lásku, skrze to, co jsme v těle konali dobré.
Krásnou úvahu o poslání Božího Syna nacházíme u sv. Ireneje v traktátu: „Proti bludům“: „Nikdo nemůže znát Otce bez Božího Slova, čili bez Synova zjevení, a ani Syna bez Otcovy přízně. Otcovu přízeň však dovršil Syn: Otec posílá, Syn je poslán a přichází. A Otce, který je pro nás neviditelný a nevymezitelný, poznává jeho vlastní Slovo a přestože je Nevyslovitelný, Ono nám ho vyslovuje. A zase naopak: jen Otec poznává své Slovo. I jedno i druhé zjevil Pán. A proto Syn svým zjevením zjevuje pravdu o Otci. Neboť zjevení Syna je pravda o Otci: vždyť skrze Slovo se zjevuje všechno.
A Otec na to zjevil Syna, aby se skrze něho zjevil všem a těch, co mu věří, spravedlivě přijal do nesmrtelnosti věčné blaženosti ale věřit mu znamená plnit jeho vůli. A tak skrze samo stvoření Slovo zjevuje Boha Stvořitele, skrze svět Pána a Původce světa, skrze dílo Umělce, který ho vytvořil a skrze Syna toho Otce, který Syna zplodil. A toto všichni sice podobně vyslovují, ale ne stejně věří. Také skrze zákon a proroky Slovo stejně ohlašovalo sebe i Otce a všechen lid stejně poslouchal, ale ne všichni stejně uvěřili. A Otec se ukázal skrze ono Slovo, které se stalo viditelným a hmatatelným, přestože mu nevěřili všichni podobně: ale všichni viděli v Synu Otce. Vždyť to neviditelné u Syna je Otec a to viditelné u Otce je Syn.
Syn ve službě Otci zdokonaluje vše od začátku až do konce a bez něj nikdo nemůže znát Boha. Neboť pravda o Otci je Syn, pravda o Synu je v Otci a skrze Syna se zjevila. A proto Pán řekl: „Nikdo nezná „Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn a ti, kterým to Syn zjeví. “ To „zjeví“ nebylo řečeno pouze do budoucna, jakoby Slovo začalo zjevovat Otce až tehdy, když se narodilo z Marie, ale vztahuje se obecně na celou dobu. Syn je od počátku při svém stvoření a zjevuje Otce všem, kterým chce, kdy chce a jak chce Otec. A proto ve všem a skrze vše je jeden Bůh Otec, jedno Slovo – Syn, jeden Duch a jedna Spása pro všechny, kdo v něho věří.