V dnešním příběhu z evangelia vidíme farizeje, kteří kladou Ježíšovi velmi aktuální otázku o lidském manželství a o jeho rozlučitelnosti. Jako právníky je zajímá, zda a za jakých okolností může člověk propustit svou manželku. Podle názoru některých rabínů to mohl muž udělat z jakékoliv příčiny, například již tehdy, když žena přesolila polévku. Druhá skupina rabínů takový laxní přístup zavrhovala. Ale přece podle Mojžíšova zákona připouštěla rozvod. Vidíme, jak jim odpověděl Pán Ježíš: „Nečetli jste v Písmu, že Stvořitel na začátku učinil lidi jako muže a ženu a prohlásil: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk?“ Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Farizeji přemýšlejí jako právníci, ale Ježíš myslí srdcem. Manželství je především věcí lásky, až když selhává se stává předmětem práva.
Nerozlučnost manželství vyplývá přímo ze zjevené Boží vůle. Proč? Protože člověk i v tomto svém rozměru má být obrazem Božím. Člověk je pozván napodobit a žít Boha, který miluje věčnou a bezpodmínečnou láskou. Bůh miluje člověka takového jaký je. Muž a žena jsou pozváni k tomu, aby se milovali stejnou láskou. Aby zjevovali i tento rozměr Boží lásky: Stálost a věrnost. Dobré manželství je odrazovým můstkem k poznání Boží lásky. Špatné manželství zase volá po Boží lásce, po uzdravení.
Podívejme se co nám o manželské lásce říká Římský katechismus: „Muž a žena jsou stvořeni, to znamená že jejich Bůh chtěl: v dokonalé rovnosti jako lidské osoby na jedné straně a na druhé zase v jejich bytí jako muže a ženy. „Být mužem“, „být ženou“ je dobrá skutečnost, kterou chtěl Bůh: muž i žena mají nezadatelnou důstojnost, která pochází přímo od Boha, jejich Stvořitele. Muž a žena jsou se stejnou důstojností Božím obrazem. V jejich bytí muže a bytí ženy se odráží moudrost a dobrota Stvořitele. Jelikož muž a žena byli stvořeni spolu, Bůh chtěl, aby byly jeden pro druhého. Boží Slovo nám to oznamuje v různých částech posvátného textu: „Není dobře být člověku samotnému. Nuž učiním mu pomocnici, která mu bude podobná.“ (Gen 2,18). Žádné ze zvířat nemůže být tímto protějškem člověka. Žena, kterou Bůh vytvoří ze žebra, vybraného z muže a kterou přivede k muži, vyvolá z jeho strany výkřik obdivu, svolání lásky a společenství: „Konečně toto je kost z mých kostí a maso z mého masa“. (Gen 2,23). Muž objevuje ženu jako své druhé „já“, jako totéž lidství.
Důvěrné společenství manželského života a lásky, které ustanovil Stvořitel a vystrojil ho vlastními zákony, vzniká manželskou smlouvou. Bůh sám je původcem manželství. Povolání k manželství je vepsáno v samé přirozenosti muže a ženy jako vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidskou institucí, přes četné změny, kterými mohlo projít během staletí v různých kulturách, sociálních strukturách a duchovních postojích. Při těchto rozmanitostech se nemá zapomínat na společné a trvalé rysy. I když důstojnost manželské instituce neprosvítá všude stejné jasné, přece jen ve všech kulturách existuje určitý smysl pro velikost manželského svazku. Neboť blaho člověka a lidské i křesťanské společnosti úzce souvisí s příznivým položením manželského a rodinného společenství.
Bůh, který stvořil člověka z lásky, ho k lásce i zve, co je základním a vrozeným povoláním každé lidské bytosti. Neboť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha, který sám je Láska. Tím, že Bůh stvořil muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a věčné lásky, kterou Bůh miluje člověka. V očích Stvořitele je to velmi dobré. A tato láska, kterou Bůh žehná, je určena, aby byla plodná a aby se uskutečňovala ve společném díle zachování stvoření. Písmo svaté potvrzuje, že muž a žena byli stvořeni jeden pro druhého: „Není dobře být člověku samotnému“. žena, jemu podobná a nejbližší, je mu dána Bohem jako „pomocnice“, což představuje „Hospodina“, od kterého „přijde pomoc“. „Proto opustí muž svého otce a svou matku a přilne ke své manželce a budou jedním tělem“ (Gen 2,24). Že to znamená trvalou jednotu jejich dvou životů, na to poukazuje sám Pán, když připomíná, jaký byl na začátku plán Stvořitele: „A už nejsou dva, ale jedno tělo“ (Mt 19,6).
Každý člověk má zkušenost se zlem kolem sebe i v sobě. Tato zkušenost se dává pocítit i ve vztazích mezi mužem a ženou. Jejich svazek byl vždy ohrožován nevyhověním, duchem panovačnosti, nevěrnosti, žárlivostí a konflikty, které mohou vést až k nenávisti a roztržce. Takový nepořádek se může projevovat více či méně vyhroceně a lze jej více či méně překonat podle kultur, dob, ale zdá se, že má všeobecný ráz. Podle víry tento nepořádek, který s bolestí konstatujeme, nepochází z přirozenosti muže ženy, ani z povahy jejich vztahů, ale z hříchu. První hřích, roztržka s Bohem, má jako první následek roztržku v prvotním společenství muže a ženy. Jejich vztahy jsou pokřivené vzájemnými výčitkami, jejich vzájemná přitažlivost, která je darem samého Stvořitele, se mění na vztahy panovačnosti a žádostivosti. Krásné povolání muže a ženy, aby byly plodnými, aby se rozmnožovaly a ovládli zem je zatíženo bolestmi porodu a námahou při vydělávání na životní potřeby.
Přece však řád stvoření, přestože je těžce narušen, přetrvává. Aby vyřešili rány po hříchu, muž a žena potřebují pomoc milosti, kterou jim Bůh ve svém nekonečném milosrdenství nikdy neodmítá. Bez této pomoci muž a žena nemohou uskutečnit jednotu svých životů, pro kterou jejich Bůh stvořil na začátku. Na začátku svého veřejného života Ježíš – na žádost své Matky – vykonal své první znamení během slavení manželství. Církev přikládá velkou důležitost Ježíšově přítomnosti na svatbě v Káně. Vidí v tom potvrzení, že manželství je dobré a předzvěst, že odteď bude manželství účinným znakem Kristovy přítomnosti. Ve svém kázání Ježíš jednoznačně učil původní význam svazku muže a ženy, jak ho chtěl Stvořitel na začátku: povolení propustit svou manželku, které dal Mojžíš, bylo ústupkem tvrdosti srdce. Manželský svazek muže a ženy je nerozlučitelný. Bůh sám ho uzavřel: „Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6).
Toto jednoznačné naléhání na nerozlučitelnost manželského svazku mohlo zarážet a zdát se jako neproveditelný požadavek. Ježíš však neuložil manželem břemeno, které by nebylo možné nést a jež by bylo příliš těžké, těžší než Mojžíšův zákon. Jelikož přišel znovu nastolit počáteční řád stvoření narušený hříchem, on sám dává sílu a milost, aby se manželství mohlo žít v nové dimenzi Božího království. Když budou následovat Krista, když zapřou sebe samých, když vezmou na sebe svůj kříž, manželé budou moci pochopit původní smysl manželství a žít ho s Kristovou pomocí. Tato milost křesťanského manželství je ovocem Kristova kříže, který je zdrojem celého křesťanského života.