Bratři a sestry, v dnešním evangeliu nás Pán Ježíš vyzývá, abychom se nebáli. Patříme k jeho stádu, tedy k těm, kteří se řídí jeho Slovem, nemáme se bát. Strach není dobrým vychovatelem. Dá se o něm říci, že stojí na opačném pólu jako víra. Je na opačné straně, jako víra. Pán Ježíš nás vyzývá, abychom se nebáli, protože Otci nebeskému se zalíbilo dát nám Království. Někdy se však setkáváme s tím, že člověk chodící do kostela, žije ve větším strachu než lidé nevěřící. Žije ve strachu ze zatracení. Jak je to vlastně s naším postojem k peklu.
Polský teolog Dariusz Kowalski se takto zamýšlí nad problematikou pekla:
„Občas se setkáváme s radikálním tvrzením: Nevěřím v peklo. Tento názor nemusí být vůbec heretický. Kromě toho nám může pomoci v našem úsilí o správné pochopení učení o pekle. Peklo není předmětem naší víry. Apoštol Jan říká: „My jsme uvěřili v Lásku.“ Evangelium totiž nestojí na hlásání alternativy: nebe nebo peklo. Mistr z Nazareta nepřišel hlásat zvěst o dvou královstvích: Božím a satanském. Mise Krista je od začátku do konce misí lásky, neustálým zváni na nebeskou hostinu.
Historii spásy si nemůžeme neustále zobrazovat podle logiky černého humoru: „Ať poslušní vystoupí z řady a kdo nevystoupí, bude zastřelen!“ Bůh nejedná s člověkem podle zásady řemen nebo kostka cukru. Bůh nás nepokouší nebem, aby nás vzápětí strašil peklem. Bůh není Stvořitelem špatného i dobrého. Vše, co Bůh stvořil, bylo dobré. Peklo není jeho dílo. A proto mají pravdu ti, kteří říkají, že v peklo nevěří.
To ovšem neznamená, že popíráme katechismus, kteří učí o věčném zatracení. Naopak: tvrdíme, že možnost zatracení je nutnou, i když jedinou zápornou podmínkou spásy svobodné bytosti, kterou člověk je. Bůh, když stvořil člověka jako bytost schopnou lásky, nemohl ho současně neobdarovat možností odmítnutí lásky. Svobodná osoba má možnost říct Bohu: „Nechci být s tebou!“ Všemohoucí Stvořitel nemůže nikoho přimět, aby se zaměřil na dobro. Násilí totiž ruší svobodu a kde není svoboda, tam také není ani odpovědnost, ani zlo. Proto také je nemožností stvořit člověka schopného milovat bez možnosti toho, co nazýváme prvotním hříchem a konečně bez možnosti věčného zavržení. Boží Všemohoucnost se paradoxně jeví jako slabost vůči svobodné bytosti, které bylo řečeno slovo: „Pojď!“
Žádné mudrování však nesmí směřovat k napadání možnosti věčného zavržení. Tato možnost zůstane skandálem, který se nedá utišit jakousi teorií. Kromě toho poukázání na stvořenou svobodu, jako na příčinu existence pekla, neřeší celkem teologický problém zla. Když Všemohoucí miluje každého člověka a touží, aby byl spasen, pak jakýkoliv případ zatracení by byl v konečném důsledku věčnou prohrou Boha.
Můžeme se zeptat: Jakým způsobem by – při zachování lidské svobody – mohl Bůh zrealizovat plán všeobecné spásy. Jak může Bůh spasit někoho, kdo jak se zdá se pohybuje v uzavřeném kruhu zoufalství a nenávisti. V Katechismu čteme, že Kristus vstoupil do pekel, aby ohlásil spásu uvězněným duchům. Jak máme tuto událost chápat? V čem spočívalo hlásání Spásy věznům?
Hans Urs von Baltasar nechce interpretovat sestoupení do pekel jako triumfální vítězství Krista nad hříchem. Vytahuje nakonec konečné důsledky tvrzení, že Bůh učinil hříchem toho, který nepoznal hřích. Vyplývá z toho, že Ježíš se ztotožňuje s hříšníkem, ponořeným do samolibého zoufalství. Vypadá to, že Bůh je dokonce solidární s těmi, kteří odmítají jeho lásku. Ježíšova poslušnost vyjádřená na kříži, se projevuje ještě radikálnější v pobytu zemřelého mezi zemřelými.
Nevíme, co vzniká při setkání samoty hříšníka se samotou Ukřižovaného. Nechceme zde naivně rozvíjet optimistické nebo z pýchy vyplývající vize všeobecné Spásy. Věčné peklo zůstává reálnou možností, vůči níž biblický postoj bázně a třesení se jeví jako nejvhodnější. Samozřejmě za předpokladu, že si ho nezaměňujeme s neurotickým strachem.
Objevení významu Ježíšova sestoupení do pekel nám však otevírá možnost naděje, že ani největší hříšník se neodvrátí od Boha – člověka, kterého najde ve svém potupném zatracení, ale ještě ne věčném osamoceni. Můžeme mít naději, že milost Boží skrze paradoxní solidaritu s těmi, kteří zůstávají uzavření na jakoukoliv solidaritu, je schopna spasit každého člověka právě v okamžiku, kdy zůstane odmítnuta.
Nemůžeme negovat možnost vyřčená ne člověka vůči Bohu, po kterém je již peklo chápáno jako neodvolatelný stav existence mimo Boha. Zda ale není povinností křesťana opíraje se o pokornou modlitbu živé naděje, aby nikdy nikdo nedokonal takový konečný akt negace?“
Možno ještě pár mých postřehů: „Myslím, že se v teologii absolutizuje svoboda člověka. Tak, jako tuto svobodnou vůli nerespektujeme v případe psychických poruch, tak ji ani Bůh nemusí respektovat, když je chorá. Takto Ježíš přistupuje k posedlým. Neptá se jich, zda-li chtějí být osvobozeni, ale přikazuje zlému duchu, aby je opustil a když je zlý duch opustí, jsou to úplně jináč smýšlející lidé. Naše duše, po dědičném hříchu, má vůli nakloněnou ke zlu a jak říká apoštol, chceme konat dobro a přece konáme zlo. Skutečně a správně svobodnými nás dělá až přítomnost Božího Ducha v nás. Bez Ducha Svatého se rozhodujeme sami proti sobě. Nejvyšší hodnotou není lidská svoboda ale Láska.“