„Neboj se, malé stádce. Váš Otec rozhodl, že vám dá království.“ V dnešním evangeliu nás Pán Ježíš vyzývá, abychom se nebáli, když patříme k jeho stádečku, tedy k těm, kteří ho přijali a řídí se jeho Slovem. Strach není dobrým vychovatelem. Dá se o něm říci, že stojí na opačném pólu, nežli víra. Je opakem víry, které vede k lásce. Láska strach vyhání. Co je to víra? Víra je jakýsi základní pozitivní postoj k realitě. Každý právě počatý lidský jedinec je obdarován něčím, co nazýváme prvotní důvěra. Tato důvěra způsobuje, že se například nebojí nadechnout, anebo se nebojí sát mateřské mléko. Tato důvěra způsobuje, že se dokážeme otevřít a přijímat. Tuto prvotní důvěru postupně ničí zkušenost zla, zážitek zla. Malé dítě dokáže běhat po louce bosé, dokud se nezraní. Od té chvíle, se začne obouvat. Obutí je jakýmsi pancířem, který má zabránit dalšímu zranění. Tento pancíř je důsledkem strachu. Strach způsobuje v člověku uzavřenost, neschopnost přijímat. Proto potřebujeme znovu oživit víru, abychom se otevřeli a abychom byli schopni přijímat a růst.
Pán Ježíš nás vyzývá, abychom se nebáli, neboť Otci nebeskému se zalíbilo, dát nám Království. Často se však setkávám s tím, že i lidé „věřící“ (chodící do kostela) nežijí z víry ale ze strachu v zatracení. Peklo není a nemá být předmětem našeho očekávání. V každé liturgii (alespoň v Slovenském překladu) říkáme: „Očekáváme splnění blažené naděje.“ Pokud jsme se odevzdali Bohu, platí i pro nás výzva „Nebojte se!“ Bůh chce spasit všechny lidi. Do pekla jde člověk z vlastní vůle. Do pekla jdou ti, kteří Boha nechtějí a nemilují. Už ve SZ žalmu, nacházíme vyjádření, které říká: „To jsou ti, co se vymanili z Tvé náruče.“ Peklo nastupuje tam, kde se člověk chce vyhnout Tomu, kterému se vyhnout nedá – Bohu.
„Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu! Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere.“ Výrazem strachu je také snaha zajistit se. Plodem důvěry v Boha, je štědrost. Máme si budovat zajištění v nebi. Doslova si máme dělat měšce v nebi, ukládat dobré skutky. V nebi se uloží právě to, co jsme zde na zemi rozdali, čeho jsme se na zemi z lásky k Bohu i k lidem zřekli. V nebi máme mít svůj poklad, ne na zemi.
„Vždyť, kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce!“ Kde je tvůj poklad? Kdo je tvůj poklad? Jsou to peníze, je to kariéra, je to práce, je to nějaký jiný člověk, anebo jsi sám pro sebe pokladem, který miluješ nadevše? Naše srdce tíhne za našim pokladem. V hodince smrti pochopíme, jak funguje naše srdce. I v duchovním světe platí zákony přitažlivosti a setrvačnosti. Budou poutat naši duši k tomu, co jsme milovali. Pokud naší největší tužbou je Bůh, půjdeme přímo k němu.
„Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí…. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ Za časů Pána Ježíše, nosili lidé dlouhé šaty a při práci měli tyto šaty podkasané, aby jim nepřekáželi. Opásané bedra jsou symbolem bdělosti, stálé připravenosti na příchod Pána Ježíše. Máme žít jako ti, kteří stále očekávají svého Pána, až se vrátí. Délka čekání je jeden konkrétní lidský život. Křesťan je zván, aby svůj život prožil ve věrnosti, v očekávání příchodu Pána. Čas čekání, může lásku rozhojnit, ale také zničit. Záleží na nás, jakým způsobem očekáváme Pána.
Sv. Karel Boromejský nám dává moudrou radu, říká totiž, že „Křesťan má být vždy připraven na dvě věci a to na smrt a na sv. přijímání.“ Všichni mu dáme za pravdu v tom, že na smrt máme být vždy připraveni. Ale už méně lidí chápe, že v hodinu smrti, jde přesně o to samé, jako ve sv. přijímání, o příchod a přijetí Pána Ježíše. Jestli nejsem připraven na sv. přijímání, nejsem připraven ani na smrt. Ve sv. přijímání se to děje v čase, který znám a nejde o definitivní odmítnutí, anebo přijetí Krista. Právě časté sv. přijímání je školou, ve které se učíme, volit si dobro a odmítat zlo. V častém svatém přijímání se učíme, chtít Krista nade všechno.
O svaté Terezce se říká, že ji před smrtí kterási spolu-sestra upozorňovala: „Sestřičko, přichází smrt!“ A Terezka ji opravila: „Pro mně nejede smrt, pro mně přichází Pán Ježíš!“ Jak jsme už říkal, při každé mši svaté, alespoň na Slovensku, opakujeme: „Očekáváme splnění blažené naděje a příchod našeho Spasitele Ježíše Krista!“ Naše smrt, to je definitivní příchod Pána Ježíše k nám, naše smrt, to má být konečné svaté přijímání.
Všichni prožíváme pokušení „vzdát se čekání!“, žít jen přirozeně, nikoli z víry. „Kdyby si však onen služebník pomyslil: „Můj pán hned tak nepřijde,“ a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ke stejnému údělu s nevěřícími (dá mu podíl mezi nevěrnými). Služebník, který zná vůli svého pána a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo jí nezná a udělá to, co zasluhuje bytí, dostane jích méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.“ Nejhorší forma čekání je nezodpovědná zábava, hýření, které se projevuje opilstvím. Opilství je úplný opak toho, co chce Kristus, opak bdělosti. Člověk v opilosti ztrácí kontrolu ne jen nad majetkem, který je mu svěřen, ale i nad svým tělem i nad svou duší. Proto se mezi těmi, kteří budou vyloučeni z Božího království, jmenovitě vzpomínají i opilci. Opilost není maličkým hříchem. Je to hřích, který může způsobit, že někdo absolutně nebude připraven na příchod Páně. Je opakem zodpovědnosti. Opilý člověk není schopen zodpovědně jednat a tedy ani milovat. Není schopen vstoupit do Království Lásky. Míra trestu je úměrná míře poznání a obdarování.
Abychom nekončili toto kázání pohledem na Boží trest za nezodpovědnou opilost, pohleďme ještě na to, jaká odměna čeká na ti, kteří očekávají s láskou Pánův příchod: „Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je.“ Sám Bůh nás pozve k Sobě a ten, Který nás stvořil a dokonale zná naše tužby nás bude obsluhovat. Bude se úplně osobně věnovat každému. Bůh se zjeví, jako náš Bůh, můj Bůh. Bůh jako nejintimnější jádro lidské duše. Bůh jako, můj Bůh a mé Všecko.