19. neděle v mezidobí „C“ – (Hebr 11,1–12) „O víře“

Pokud jste si dobře všimli všech tří čtení, možná jste spatřili, že jako by jejich společným jmenovatelem je „víra“. Nejvýrazněji jsme to mohli slyšet ve druhém čtení, ale i v prvním z knihy Moudrosti jsme slyšeli: „Ta noc byla napřed oznámená naším otcům, aby byli dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvěřili.“ Ve druhém čtení na mnoha příkladech z dějin spásy ukazuje autor, co je víra: „Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme.“ Možná tato definice je pro náš způsob myšlení trošku obtížná. Zkusme se nyní spolu zamyslet nad vírou. Říkáme, že jsme věřící, ale víme, co to je víra, máme ji, žijeme ji?

Když přichází na tento svět nový člověk, tedy když se v těle matky objeví nový život, nová existence, je obdarován něčím, co psychologie nazývá prvotní důvěra. Jeho základní postoj by se dal vyjádřit tímto jednoduchým slovem: „víra“. Víra se nám zde jeví, jako nejzákladnější pozitivní vztah ke skutečnosti, do které jsme vstoupili, lépe řečeno, do které jsme byli stvořeni. Mohli bychom říci, že ten počínající život (malé dítě) do určitého období dospívání, je obdarováno něčím, co bychom mohli nazvat „absolutní důvěra“. Totiž bez tohoto základního postoje, by neexistovala žádná otevřenost a žádné přijímání. A víme všichni, jak je právě začínající existence odkázána na přijímání, které lze uskutečnit jen díky otevřenosti. Mohli bychom tedy říci, že výrazem víry je otevřené nebo přestupné bytí.

Každý z nás se rodí na tento svět naivní, to znamená, bez osobní zkušenosti, lépe řečeno bez jakékoli osobní zkušenosti a po morální stránce mluvíme o osobní nevinnosti. Dítě je nevinné, neboť dědičný hřích není osobní vinou, i když jeho následky jsou velmi osobní. Avšak oba tyto stavy bychom mohli označit jako nulové. Nejsou minusové, protože minusem je hloupost a hřích. Nejsou plusové, protože plusem je moudrost a spravedlnost. Avšak náš život je tou cestou, abychom od nuly přišli k plusové hodnotě.

I moudrost i spravedlnost jsou Božími vlastnostmi. Člověk může mít na nich účast, otevře-li se Bohu. Začínáme chápat jak velmi důležitá je víra pro naši osobní spásu. Kdo nejí neroste a kdo neuvěří, nebude spasen. Kdy nastupují v našem životě první problémy s vírou? Když zažijeme něco špatné, když se v někom nebo v něčem zklameme. Například: Malé dítě si vesele běhá po louce, dokud si nezraní nohu, nebo ho nepíchne včela. Jakmile člověk prožije takovou zkušenost, začne se obouvat. To, co tělesně vyjádří jako obuv nebo určitý krunýř, to duševně můžeme nazvat strachem jako ovocem ztráty víry, prvotní důvěry. Každá zkušenost se zlem zmenšuje tuto základní schopnost člověka věřit. Proto má dítě od přirozenosti větší schopnost věřit než dospělý člověk, který už cosi o světě „ví“.

Jak vzniká víra na osobní úrovni, tedy mezi dvěma osobami. Děje se tak skrze slovo. Někdo mi něco řekne a já mu buď uvěřím, nebo neuvěřím. I ve vztahu k Bohu platí, to co říká apoštol Pavel: „Víra je ze slyšení Slova.“ Víra je vztahem k Božímu Slovu, víra roste a vyživuje se Božím Slovem. Tento svět povstal Božím Slovem a právě proto, že Nebesa ohlašují Boží Slávu je možné žít víru i v tomto světě. Základní postoj věřícího člověka je otevřenost. Otevřenost před lidmi i před Bohem. Jen v člověku, který se otevírá Božímu Slovu, může Bůh spásonosně působit.

V Božím Slově se Bůh představuje. Ježíš nám zjevuje Boží charakter, charakter Otce. On řekne: „Kdo mě vidí, vidí Otce.“ Říká to jako člověk, protože člověk byl stvořen k tomu, aby byl Božím obrazem. Vidíme, že Boží Slovo a Boží Obraz velmi úzce souvisí. Člověk je určen k tomu, aby byl obrazem, aby žil Slovo. Kristus je jeho životem, jeho pravdou i jeho cestou. Člověk a Slovo Boží mají totéž poslání, zjevovat Neviditelného Boha. Člověk stojí na rozhraní dvou světů, duchovního a hmotného. Člověk je zduchovnělá hmota nebo ve hmotě se zjevující duch. My všichni zjevujeme Boha, když jsme plný Ducha Svatého a žijeme Boží Slovo. Jde o to, abychom podobně jako Srdce Ježíšovo byli podstatně sjednoceni se Slovem Božím.

Víme, že Slovo se Tělem stalo a přebývalo mezi námi. Tímto Vtěleným Slovem Božím je Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk. Proto základní kámen naší Spásy je víra v Něho. Vstupní branou do Božího Království je víra. Kdyby bylo Bohem stanoveno, že touto branou je nevinnost, nebo nějaká jiná ctnost, mohli bychom namítat: „To není pro mně, protože nemám tuto požadovanou ctnost.“ Nám však bylo řečeno: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen.“ A tato podmínka není pro nikoho nemožná. Každý může uvěřit v Boha, který se zjevuje v osobě Ježíše Krista. Každý může uvěřit Bohu, který své Slovo vyslovil skrze Krista. Sv. Pavel v listu Římanům říká: „’Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci’; to je slovo víry kterou hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Řím 10,8–9)

Ovocem víry je opak strachu = odvaha, naděje. Víru můžeme definovat jako jistotu v tom, že co řekl Bůh je Pravda. V oblasti našeho poznání se víra projevuje jako jistota v Božím Slově. Tam, kde je pochybnost, není víra. Pochybovat můžeme ve vztahu k člověku, protože člověk je omylný a hříšný. Avšak ve vztahu k Bohu pochybnost není namístě, protože On je Věrný a Pravdivý. Všechno co řekl, udělá, protože jeho Slovo je nezrušitelné.

Avšak v křesťanské víře jde ještě o větší otevřenost, než je schopnost uvěřit Slovu. Jde o bytostnou otevřenost před Božím Duchem. Jde o to, být průchodný – přestupný pro Boha, přijmout do sebe Kristovu plnost. Jde tedy o víru, jako o přivlastnění si. Takto to píše sv. Pavel v listu Korinťanům: „A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako (dárce) moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení (Kristus se podle vůle Boha stal naší moudrostí a spravedlností, posvěcením a vykoupením).“ (1 Kor 1,30) Ve spáse člověka jde právě o to: znovu nastolit původní Boží záměr, aby člověk mohl znovu nosit Božího Ducha. Když člověk ztratil Boží přátelství, ztratil vlastně Boží Dech, který mu na počátku Bůh vylil do srdce. Proto je velmi potřebná víra, protože člověk se uzavřel před Bohem svou nevěrou.