Dnes pokračujeme ve čtení 6. kapitoly evangelia sv. Jana, kde se mluví o Eucharistii. Evangelista vysloveně podotýká, že Ježíšovi současníci reptali proti jeho slovům: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ A říkali: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: „Sestoupil jsem z nebe?““ Vžijme se do jejich situace. Měli před sebou svého krajana, o kterém si mysleli, že jej dobře znají. Ten člověk měl něco po třicítce a říkal tak zvláštní věci. My se dnes už na Ježíše díváme očima víry, která je osvícena jeho Zmrtvýchvstáním a dějinnou zkušeností církve, ale oni viděli jen mladého člověka, který mluvil a konal velmi zvláštně a neobyčejné věci.
Ježíš řekl zástupům: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal.“ Ježíš učí, že víra v něho, je Boží milostí. Ale tato Boží milost, má určité lidské předpoklady. O kousek dál slyšíme: „Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně.“ Kde můžeme slyšet Otcův hlas? Tím hlasem Boha Otce, je naše vlastní svědomí. Bůh, už při stvoření člověka mu vložil do srdce Boží Slovo. Boží Slovo, je přítomno v našem nejtajnějším nitru a my, pokud jsme čestní vůči sobě samým, musíme přiznat, že Ježíš mluví souzvučně s tím, co říká naše vlastní svědomí, hovoří z hloubi našeho srdce.
Kdo nerespektuje a nevšímá si hlas svědomí, nemůže přijít ke Kristu. Ale, kdo žije podle svého svědomí, je schopen otevřít se Kristu a jeho spasitelnému zásahu. Je schopen rozpoznat Krista, jako Boží Slovo, skrze které a pro které byl stvořen. My všichni ho v sobě nosíme, jako své nejhlubší a nejtajnější nitro, jako svou nejskrytější touhu po blaženosti, po kráse, po pravdě, po plném životě. Když se člověk setkává s hlásáním Krista a je alespoň trochu upřímný vůči sobě samému, musí konstatovat, že to všechno, co Kristus učí, je v největší hloubce jeho srdce. Kristus zjevuje objektivně jakoby zvenčí, to Slovo, skrze které jsme byli stvořeni, to Slovo, pro které jsme byli stvořeni. Dělá objektivním to, co je už subjektivní v našem srdci.
„Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, kdo je od Boha, viděl Otce.” Nejsme všichni mystici, abychom po dlouhém a snaživém očišťování, mohli objevit podobu Boha v hloubi své duše a podle této podoby, se dali přetvářet. Proto se Bůh sám zjevuje jako Vtělené Slovo, vstupuje do naší lidské reality. Vstupuje do našeho vědomí i skrze naše smysly. Naše tělo se potřebuje i smysly dotknout Kristova Těla. Podle něho se chceme nechat formovat. Také svým člověčenstvím, máme vstoupit do skutečnosti Boha.
„Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný.“ Co je to věčný život? Věčný život je ustavičný rozvoj, ustavičný růst do podoby Nekonečného a Neohraničeného Boha. To se děje tehdy, když přijímáme Krista, jako svůj Život. Smrt se nám po dědičném hříchu jeví jako milostivé omezení našeho pomýleného růstu. Bůh nechce, aby se zkažený a zvrhlý člověk stal normou všech věcí. Nechce, aby tyranie lidské zvrhlosti, věčně vládla. Ale když se začneme rozvíjet ve shodě s jeho vůlí, souhlasně s jeho Slovem, tehdy si přeje a chce, abychom existovali věčně. Ježíš sám je tím Slovem, Semenem, Zrnem, které z vlastní síly bude růst v prostoru naší ochoty. Je třeba ho s vírou přijmout do sebe. Když věříme, tak už ten život v sobě máme jako semínko, které se jednou rozvine do plné síly. Když žijeme z Krista a jeho tajemství, Bůh sám nám garantuje věčný život. Smrt už nebude pro nás katastrofou, zničením člověka, ale přechodem do vyššího světa, kde budeme moci poznávat Boha bezprostředně.
„Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.” Dříve než půjdeme dále, zamysleme se nad samotným posláním a podstatou chleba. Podstata chleba je v tom, aby nám zprostředkoval životní energii ze slunce, abychom mohli pracovat a růst. Bez pozemského chleba, by naše tělo zahynulo. Museli bychom zemřít. Chléb, který přijímáme, kromě toho, že nám dává potřebnou energii, dává nám i stavební prvky, ze kterých je stavěno naše tělo. Požíváme sice chléb, ale proměňujeme ho na své tělo. Ježíš však o sobě prohlašuje, že On je živým chlebem, tedy ne chlebem, který až v nás samých má účast na oživení. Chléb, který kupujeme v obchodě, je mrtvý chléb. Živé zrna musely nejprve projít ohnivou výhní smrti, abychom ho mohli požívat’. Ježíš je živý chléb, který má moc proměnit nás do své podoby. Když žijeme z tohoto chleba, budeme žít navěky. Eucharistie je plodem Stromu života, který je uprostřed Ráje. Strom Života je Tóra, Věčný Boží Zákon. Zákon Věčného Života, je Kristův kříž.
Ježíš je chlebem života, živý chléb. On je chlebem svojí podstatou, protože dává život. Nestává se chlebem až v okamžiku proměnění. On je věčným chlebem. Ježíš vybral za základ této úžasné svátosti pozemský chléb proto, neboť nejlépe odpovídá Jeho povaze. On je dobrý jako chléb. Ježíš se doslova představuje: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.” Svět žije a existuje díky oběti. Kdyby mezi námi vyhasla schopnost obětovat se, vyhasl by život. Slunce by přestalo vydávat teplo a světlo, odmítlo by se stravovat, člověk by se přestal rozmnožovat, protože každý nový člověk přichází na tento svět za cenu oběti. Eucharistie je pokrmem, ze kterého můžeme čerpat sílu k oběti. Eucharistie je obětí.
Sv. František z Assisi zvláště nám kněžím, ale i všem věřícím adresuje toto napomenutí vzhledem k Nejsvětější svátosti: „Nuž, lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce, proč nechcete poznat pravdu a věřit v Syna Božího? Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z královského trůnu do života Panny; denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář. A jak se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám dnes ukazuje ve svatém chlebu; a jako oni, když se na něho dívali, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh, protože na něho hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé Nejsvětější tělo a krev. A takovýmto způsobem, je Pán neustále se svými věrnými, jak sám říká: Hle, já jsem s vámi po všechny dny, až do skonání světa. Proto vás všechny, své bratry, prosím a líbám vaše nohy s takovou láskou, jaké jsem jen schopen, abyste prokazovali všechnu úctu a čest, nakolik jste schopni Nejsvětějšímu Tělu a Nejsvětější Krvi našeho Pána Ježíše Krista, skrze kterého se všemu tvorstvu, jak na nebi tak i na zemi, dostalo pokoje a bylo usmířeno se všemohoucím Bohem.
Slyšte, moji bratři: pokud je blahoslavená Panna Maria tak velmi uctívána, což je správné, protože ho nosila ve svém přesvatém lůně, pokud se blažený Křtitel zachvěl a neodvážil se dotknout svaté hlavy Boží, pokud je uctíván hrob, ve kterém kratičký čas ležel – jako svatý, spravedlivý a hodný, musí být potom ten, kdo se dotýká rukama, srdcem a ústy přijímá a jiným k přijímání podává Pána, který už nepřichází jako kdysi, aby zemřel, ale žije na věky a je oslavený, a na kterého se touží dívat andělé?”