Když jsme se zamýšleli nad tímto textem, obyčejně jsme si všímali apoštola Petra, který dokud věřil, kráčel po vodě. Dnes bych se na tento text chtěl podívat spíše očima samotného apoštola Petra a ostatních apoštolů. Podíváme-li se na to v židovském kontextu 1. století, nejde jen o vyprávění o zázraku chození po vodě. Matouš používá obrazy SZ, které jeho posluchači znali. Objevuje se zde určitá podobnost s Mojžíšem, který se také modlí a potom na boží příkaz rozděluje moře. Ale Matouš postupně vytváří ještě silnější obraz: Ježíš dělá to, co v SZ dělá Bůh: „Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim.”
„K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet.“ V biblickém myšlení je moře často obrazem chaosu, nebezpečí a sil, které člověk nedokáže ovládnout. Ale Bůh ano: Ž 89,10: „Ty vládneš nad nezkrotným mořem, ty poutáš jeho vzduté vlny.“ Bůh vládne nad hučícím mořem. Ž 107,23–29: námořníci zápasí s bouří a Bůh utišuje moře. Jób 9,8: Bůh „kráčí po mořských vlnách“. A právě Jób 9,8 je mimořádně důležitý: „Sám nebesa roztahuje, kráčí po hladině moře.“ Když tedy Ježíš kráčí po moři, židovský posluchač slyšel ozvěnu výroku o Bohu, který kráčí po moři. Není to jen o tom, že: „Ježíš dokáže něco, co člověk nedokáže“. Matouš tím klade mnohem hlubší otázku: Kdo je Ježíš?
„Ježíš však na ně hned promluvil: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ Řecké egō eimi znamená doslova „Já jsem“. V běžné řečtině může jednoduše znamenat „to jsem já“, jak to máme v liturgickém textu přeloženo, ale v celém kontextu toho, že Ježíš kráčí po vodách, přichází k učedníkům, a říká „Já jsem“. To vytváří velmi silnou ozvěnu Božího zjevení.
„Petr mu odpověděl: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ A on řekl: „Pojď!“ Peter nechce jen „vyzkoušet zázrak“. On chce jít za Ježíšem tam, kde je Ježíš. Peter ještě úplně nerozumí. Ale zároveň nazývá Ježíše: Kyrios – Pane. V židovském kontextu je toto oslovení zajímavé, protože Septuaginta používá Kyrios jako překlad Božího jména JHWH. Ale v běžné řeči může znamenat jednoduše „pane“. Proto opět platí, že kontext rozhoduje. Ale v kombinaci s chůzí po moři a Božími obrazy SZ dostává „kyrios“ mnohem větší váhu než obyčejné „pane“. A myslím, že je zde několik narážek na to, aby Petr pochopil a my všichni spolu s ním: „Kdo je Ježíš.“
„On řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z loďky, vykročil po vodě a šel k Ježíšovi.“ Toto je zajímavý detail. Petr nekráčí po vodě sám od sebe. Ale Petr může udělat to, co dělá Ježíš. Tím se ukazuje rozdíl: Ježíš má moc nad mořem sám od sebe; Peter ji má pouze účastí na Ježíšově povolání. To je židovský způsob vyprávění o autoritě. Prorok může konat mimořádné věci, ale moc nepramení z něj. Je odvozena od Boha.
„Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Tady se děj přesouvá z vody na víru. Petr se před chvílí díval na Ježíše. Nyní se dívá na: vítr. To je psychologicky velmi přesné. Ale židovský význam je ještě hlubší. Biblická víra znamená: důvěřovat Bohu uprostřed chaosu. Moře = chaos. Vítr = síla proti člověku. Ježíš = ten, kdo stojí nad tímto chaosem. Peter začne klesat ve chvíli, kdy jeho důvěra přestane být soustředěna na Ježíše.
„Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Zde máme velmi krásný detail: Ježíš nejprve zachraňuje, teprve potom napomíná. „Hned vztáhl ruku.“ Petra nenazývá nevěřícím, ale malověrným. Peter víru má. Jen je malá a nestabilní. Biblická víra není především souhlas s určitým teologickým tvrzením, ale souvisí se spolehlivostí, pevností, důvěrou v Boha. Peter tedy nezačíná klesat proto, že by mu chyběla „správná teorie“. Klesá proto, že přestává důvěřovat tomu, komu před chvílí důvěřoval.
„Pak vstoupili na loď a vítr přestal.“ Když Ježíš nastoupí do lodi: „vítr přestal.“ To opět připomíná žalmy. Ž 107,28–29: Bůh slyší volání námořníků a „utiší bouři do ticha“. Podobný motiv máme i v Ž 89,10, kde Bůh vládne nad mořem. Matouš tedy svými obrazy říká: To, co Izrael zná jako vládu Boha nad mořem, se nyní odehrává prostřednictvím Ježíše.
„Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: „Jsi opravdu Boží syn. Klaněli se mu jako Bohu. Matouš vypráví příběh, ve kterém Ježíš kráčí po velkých vodách. Tak vzniká otázka, kterou si měl položit židovský čtenář, ale i my dnes: Pokud pouze Bůh vládne nad mořem, co nám tento Ježíš vlastně ukazuje o sobě? A právě proto je poslední reakce učedníků tak důležitá: „Opravdu jsi Boží Syn.“
“