19. neděle v mezidobí „B“ – (Jan 6, 41-51)

Bratři a sestry, setkáváme se u některých sekt s tvrzením, že Pán Ježíš, nikdy netvrdí, že je Bůh. Není to pravda. V 10 kapitole Janova evangelia nacházíme verše (31-36): „Židé znovu zvedli kameny a chtěli ho kamenovat. Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?!“ Židé mu odpověděli: „Nekamenujeme tě za dobrý skutek, ale za rouhání, proto, že ačkoliv si člověk, děláš se Bohem.“ Ježíš jim odpověděl: „A není napsáno ve vašem zákoně: Já jsem řekl: Jste bohy“? Nuže pokud nazval bohy ty, kterým bylo dáno Boží slovo – a Písmo nelze zrušit! – proč vy říkáte tomu, kterého Otec posvětil a poslal na svět: „Rouháš se“ za to že jsem řekl: Jsem Boží Syn?!“

Ježíš si jasně uvědomoval své Božství. Nejen konal skutky, které nemohl konat žádný člověk bez zvláštního spojení s Bohem, ale také mluvil slova, která by si žádný smrtelník nemohl přisvojit. Jedním z těchto výroků je i ten dnešní: „Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst z tohoto chleba, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo za život světa.“ Ježíš se v tomto výroku představuje jako živý chléb, jako zdroj života, na kterém je závislé všechno stvoření. Tak, jak je pro naše tělo chléb každodenní potřebou, kterou si někdy až namáhavě zaopatřujeme, tak i Kristus je základní potřebou celého světa, duchovního i materiálního. Sv. František dokonce takto vykládá prosbou z modlitby Otče náš: „Chléb náš vezdejší, svého Přemilého Syna, dej nám dnes ..”

Ježíš se představuje jako živý chléb, chléb života nebo dokonce sám Život. On je v základech existence celého univerza. Skrze něho a pro něho bylo vše stvořeno. On je život, který vede k věčnému, Božskému bytí. Když ho nepožívám, když ho nepřijímám, nemám v sobě ten Život, který se Bohu líbí a k němu vede. Bez něj dokážu být slušným člověkem, ale nedokážu být skutečně Dobrým. On je normalitou člověka, bez něj člověk není normální. Jedině Bůh je Dobrý a člověk se dobrým stává skrze přijetí Krista. Tak jako chléb buduje naše pozemské tělo, tak Kristus buduje v nás naše nové bytí, které je schopno hledět na Boha a žít v jeho blízkosti.

„A chléb, který já dám, je mé tělo za život světa.“ Čím nás chce Bůh sytit a přetvářet? Svým Vtělením. Eucharistie je svátostí Božího Vtělení. Skrze sv. Přijímání, se chce Bůh vtělit do nás. Bůh chce žít v nás. Jsme pozváni k tomu, abychom se stali jeho obrazem a podobou. To se v nás nemůže stát, bez jeho Vtělení. Kristus je vtělenou Láskou, ale každý člověk je pozván k tomu, aby se stal vtělenou Láskou. Tak jako chléb proniká skrz naskrz naše těla a živí každou jednotlivou buňku, tak intimně chce být s námi a v nás Kristus. On je réva a my jsme ratolesti.

11.8. slavíme svátek sv. Kláry, která se zobrazuje s monstrancí v rukách. Její vztah k eucharistii je jedinečný. Podívejme se na svědectví jejího života. Ze zpráv svědků vyplývá, že Klára nikdy nepochybovala o pravé přítomnosti Ježíše v Eucharistii. Přijímala „Nejsvětější svátost těla našeho Pána Ježíše Krista“ (Proces 2,11), „Nejvyššího“ (Legenda 42), který je tak velkým darem, že „nebe a země by se mu nemohli vyrovnat“ (Proces 9,10; viz Legenda 42), a „před kterým, skrytým ve Svátosti, se třásla neméně než před Vládcem nebe a země“ (Legenda 28). Eucharistie je pro ni velkým dobrodiním od Boha (srov. Proces 3,24).

Jedna ze svědkýň v procesu svatořečení spojuje přijímání eucharistie se zpovědí (viz Proces 2,11). Než před svou smrtí přijala sv. přijímání, vyprosila si a dostala odpuštění všech hříchů (viz Legenda 42). To vše dosvědčuje, že světice viděla potřebu stavu milosti k dobrému sv. Přijímání. Samotné svaté přijímání bylo doprovázeno vzrušením, projevujícím se navenek chvěním a slzami: „Když se chystala přijmout tělo Páně, rozplývala se nejprve v horkých slzách, pak k němu přistupovala s chvěním“ (Legenda 28; srov. Proces 2,11; 3,7 ).

Nevíme přesně, jak často Klára přistupovala k sv. přijímání. Jedině sestra Benvenuta dosvědčuje, že přistupovala „často“ (Proces 2,11). Věc není tak zřejmá, pokud vezmeme v úvahu, že v Řeholi vyznačila sedm dní, v nichž sestry mohli přistupovat k sv. přijímání: „Ať přijímají sedmkrát za rok, a to: na svátek Narození Páně, Zelený čtvrtek, Zmrtvýchvstání Páně, Seslání Ducha svatého, Nanebevzetí Panny Marie, svátek sv. Františka a Všech svatých“ (Regula III, 13). Je třeba mít na paměti, že věřící v oné době, vědomi si své hříšnosti a nehodnosti, obecně přijímali jednou za rok ve velikonočním období, co se stalo normou od doby IV. Lateránského koncilu. A přece chce být Kristus naším každodenním chlebem. Chce, abychom s ním zůstávaly spojení jako ratolesti na révě, ne na chvíli ale stále.