První dnešní čtení k nám promlouvá o setkání člověka s Bohem. Pokusme si ho podrobněji probrat, možná, že něco nového objevíme pro obohacení našeho duchovního života. Nejdříve si povšimněme času setkání. Je to pozdě večer, čas, kdy člověk zanechává své činnosti a ukládá se k odpočinku, v čase, kdy se i celé přírody zmocňuje ospalost a šíří se lahodné ticho. V tom čase si obvykle člověk zpytuje své svědomí a hodnotí prožitý den.
Zdá se, že Eliáš toto navštívení nečekal. Vešel do jeskyně s úmyslem přenocovat. Bůh nás však velmi často zaskočí a překvapí právě tehdy, když se na setkání s ním, nijak nechystáme. Právě tehdy stojíme před ním v celé své nahotě a pravdivosti své bytosti. Právě v takovýchto chvílích dokážeme být skutečně upřímnými.
Všimněme si také onoho místa. Je to vysoká hora a zároveň totální samota. Právě v samotě dokážeme být sami sebou a jako takoví se dokážeme postavit před Boha. Slyšeli jsme: „A tu se k němu ozvalo Boží Slovo (oslovil ho Pán)…: „Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem!“ (Právě) Hospodin přecházel.“ Dříve, než se Eliáš setkal s Bohem, zaznělo Pánovo Slovo, které nás vyzývá a zároveň připravuje na setkání s Bohem. A to Slovo nás vyzývá, abychom vyšli ven, abychom vyšli z toho, co je naše, abychom opustili svoje předsudky a iluze, svoje plány. Abychom vyšli na vrchol. Ten, kdo stojí na vrcholu, nemá se za co schovat. Tedy Bůh chce, aby ses před něj postavil v celé Pravdě, bez pokrytectví. Aby ses nedělal lepším, ale abys mu umožnil, aby tě udělal lepším. Bůh je to, který Tě zve na setkání. Ten, který je Všudypřítomný, se chce s tebou setkat na konkrétním místě.
Tři skutečnosti předcházely jeho příchodu. Vichr, zemětřesení a oheň. Všechny tyto tři živly, představují pro člověka ohrožení a zkázu. Můžeme v nich vidět i snahu vyšších mocností, zabránit člověku v setkání s Bohem. Písmo zdůrazňuje pokaždé, že Pán v nich nebyl. Oni nepředstavují Boha. A po ohni následoval šum jemného vánku. Eliáš dobře poznal svého Pána, neboť až nyní vychází. Všimněme si jeho postoje. Vychází, neboť Bůh ho pozval na toto setkání, ale zároveň si zahaluje tvář, neboť nejde na toto setkání jako rovný s rovným. Zahaluje si tvář, neboť si je vědomý své stvořenosti. Člověk po Bohu touží a zároveň se Ho bojí. Chce Ho vidět a zároveň zavírá oči a neodváží se hledět na Něho.
O sv. Františku se píše: „Potom vyhledával pustá místa, příznivá pro vážnou usebranost. Zde se neustále oddával nepopsatelnému lkání a po dlouhém, usilovném prošení dosáhl od Pána vyslyšení. Když totiž jednoho dne se takto v odloučenosti modlil a převelikým žárem byl přetavován k podobnosti s Bohem, ukázal se mu Ježíš Kristus přibitý na kříži. Při pohledu na něho byla jeho duše ovládnuta dojetím a památka na Kristovo umučení se vtiskla do nitra jeho srdce. Od té chvíle, kdykoliv mu Kristovo ukřižování přišlo na mysl, stěží se zdržel navenek slz a nářku, jak sám později důvěrně vyprávěl, když se blížil konci života.
Muž Boží porozuměl, že tímto zjevením byl mu připomenut výrok evangelia: „Chceš-li přijít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne!“ Od té chvíle se oblékl duchem chudoby, osvojil si pokorné smýšlení a byl zapálen vnitřní dobrotivostí. Dříve se velice štítil nejen styku s malomocnými, ale i z odstupu se na ně podívat. Nyní však kvůli ukřižovanému Kristu, který podle prorokova slova se zjevil v opovržení jako malomocný, prokazoval s dobrotivou vroucností malomocným služby pokory a vlídnosti, aby sebou samým opovrhl… Bedlivě umrtvoval tělo, aby Kristův kříž, který choval uvnitř v srdci, také zevně na těle nosil. To všechno pak konal Boží muž František, když ještě nebyl ani obydlím, ani šatem od světa odloučen.“ (Legenda Maior)