V dnešním evangeliu klade apoštol Petr Ježíšovi otázku, která zajímá i nás. Dokdy máme odpouštět a kdy už nemusíme odpouštět. Pán Ježíš odpovídá podobenstvím, které odhaluje naši situaci ve vztahu k Bohu, který nám odpouští ustavičně. 10.000 talentů představovalo v té době roční národní důchod celé Palestiny. 100 denárů je výplata za sto pracovních dnů. Mohli bychom říci výplata za tři měsíce. Určitě je tato výplata velkou částkou, ale je nesrovnatelně menší, když ji porovnáme s ročním národním důchodem. Král v tomto podobenství představuje Boha, který nám odpouští nesmírně dluhy ze své dobroty. A nejen odpouští, ale propouští na svobodu. On sám má být vzorem našeho odpouštění. Tak jak to vidíme v okamžiku Ježíšovy smrti na kříži. Bůh z největšího zločinu v lidských dějinách dělá pramen odpuštění a vykoupení. Dělá tak proto, že je Dobrý, činí tak z dobroty svého srdce a chce, abychom ho následovali.
Problém odpuštění je stále aktuální téma a my všichni se musíme naučit odpouštět na úrovni svého srdce. To, co často nazýváme odpuštěním, je jen snahou zapomenout na to, co se stalo. Takové odpuštění funguje jen dotud, dokud nám někdo danou věc nepřipomene. V srdci zůstává po každé špatné zkušenosti bolest, která vždy znovu oživne, když si na danou událost a lidí, kteří v ní hráli svou roli, vzpomeneme. Život nás usvědčuje, že my sami, odkázáni jen na sebe, nevíme takto ze srdce odpustit.
Každý člověk se počíná do tohoto světa s něčím, co bychom mohli nazvat „prvotní důvěra“. Přicházíme na svět jako absolutně věřící a proto otevřené bytí schopné přijímat. Tato prvotní důvěra se projevuje už v našem prvním nadechnutí, nebo v přijímání mateřského mléka. Tuto prvotní důvěru bychom mohli definovat jako přesvědčení o dobrotě všeho, co nás obklopuje. Toto nás vede k otevřenosti, která dělá život dítěte krásným. V prvotní důvěře jakoby člověk nevěděl, že existuje i zlo. Prvotní důvěra způsobuje, že naše duše je zcela obnažená a průchozí. Je otevřená a schopná přijímat, což je předpokladem růstu. Tato prvotní důvěra se v nás ztrácí po určitých zkušenostech se zlem. Co se v nás děje, když nám někdo ublíží? Co děláme, když nás někdo napadne, popřípadě zraní. Aby se více toto bolestné zranění neopakovalo, tak si nasazujeme ochranu. Tento pancíř byl původně myšlen jako ochrana před jedním konkrétním člověkem, ale ve skutečnosti nám brání setkávat se i s ostatními lidmi a dokonce nám brání komunikovat s Bohem. Dá se říci, že naše civilizace je civilizací pořádně obrněných lidí. Bůh na rozdíl od nás je absolutně obnažené bytí.
Mnoha lidem chybí ten nejelementárnější zážitek dobra, např. radost z toho, že se počali. Toto je kořen ateizace světa. O co tedy jde v odpuštění? Co chce Bůh od nás? Protože jsme lidé dobře opancéřovaní, přes náš pancíř často nemůže k nám proniknout ani Bůh se svým léčivým vlivem. Bojíme se dát pancíř dolů, ale pokud to neuděláme, nemůže Ježíš léčit. Co tedy máme dělat, pokud chceme ve svém životě uskutečnit toto odpuštění ze srdce? Především si uvědomit, že odpuštění není jednou z možností, ale je nutností. Jedná se o požadavek samotného Boha, je to podmínka našeho uzdravení a naší spásy. Nedá se na cestě uzdravení a spásy obejít. V bibli nacházíme myšlenku: „Odpusť svému bližnímu, pokud ti ukřivdil; až ty budeš jednou prosit, budou i tobě hříchy odpuštěny. Když se člověk na člověka hněvá, může hledat uzdravení u Hospodina?“ (Sir 28,2-3) Existuje spojitost mezi odpuštěním a uzdravením nemocného. Je to zkušenost, se kterou se setkáváme i v medicíně. Kolikrát se stane, že se člověk začne uzdravovat, až když odpustí ze srdce.
Je třeba analyzovat své srdce a hledat v něm všechna bolestivá místa. Když spustíme film svých vzpomínek, zjistíme, že určité věci bolí i po dlouhém čase, který od jejich reálného zážitku uplynul. Právě tyto události musíme znovu prožít pod božím pohledem. Podívat se na ně očima víry. Sv. Pavel v listě Židům říká: „Bratři, nepohrdejte výchovou Páně, všechno, co se s vámi děje, je na vaši nápravu.“ Víra mi říká, že můj život není shlukem náhod a nesmyslů, ale že jsem předmětem výchovy samotného Boha, který svou pozornost stále obrací na mě, k mému dobru. Tedy je třeba tyto skutečnosti znovu zpracovat s vírou.
Odpuštění ze srdce je podmíněno z naší strany ochotou odpustit. Samotné slovo odpustit naznačuje, že máme něco pustit, čehosi se zříci. Pustit pomstu ze svých rukou. Zároveň však potřebuji pomoc Ducha Svatého, abych dokázal odpustit ze srdce. „Mysli na konec (všeho) a zanech nepřátelství, neboť hniloba a smrt ti hrozí, jak to ustanovil (Bůh). Pamatuj na Boží bázeň a nezlob se na bližního! Pamatuj na smlouvu Nejvyššího a promiň vinu bližnímu!“ Každá mše svatá nám zpřítomňuje smlouvu s Nejvyšším, v každé mši svaté vidíme úžasnou míru Božího odpuštění, které z kříže činí Spásu. Smlouva s Nejvyšším se uskutečňuje v obětování Těla a Krve Ježíše Krista. Zde hledejme sílu k odpuštění. Sv. Ambrož říká: „Tento chléb je odpuštěním hříchů!“
Ve snaze o úplné odpuštění musíme jít ještě dále. Musíme se snažit odpouštět stejnou měrou, jakou sami potřebujeme odpuštění. Bůh nám odpouští nesrovnatelně víc, než se žádá od nás odpustit. Každý hřích, kterým nám kdosi ublížil, se dotkl nejen nás, ale samotného Krista, který se s námi zcela solidarizuje a tvoří základ našich bytostí. Všimněme si, že Pán Ježíš na kříži neprohlašuje: „Otče, odpouštím jim!“ ale prosí „Otče, odpusť jim!“. I my máme prosit Boha, aby On sám v nás odpustil.
Bůh na kříži nezpůsobil bolest někomu jinému, nýbrž vstřebal bolest, násilí a zlo světa sám do sebe. Biblický Bůh se nepodobá oněm primitivním božstvům, jež vyžadovala k utišení vlastní zloby – krev. Spíše je to Bůh, jenž se v zájmu poctění mravní spravedlnosti a milosrdné lásky stal člověkem a nabídl vlastní krev, aby jednoho dne mohl zničit veškeré zlo, aniž by zničil nás. Proč Ježíš musel zemřít, abychom získali odpuštění? Byl to dluh, který se musel splatit – a splatil ho sám, Bůh. Byl tu trest, který musel někdo podstoupit – a podstoupil ho sám Bůh. Odpuštění je vždycky formou nákladného utrpení. Odpuštění znamená, že dluh za hřích vstřebáme sami do sebe.
Znakem skutečného odpuštění je schopnost zbožně se modlit za ty, kteří nám ublížili. V této modlitbě se naše rána mění na pramen soucitu. Více nás trápí to, že byl porušen Boží zákon, jako skutečnost, že bylo zrovna nám ublíženo. Na druhé straně procesu odpuštění stojí schopnost žehnat. „Neproklínejte, žehnejte!“, tak nás vybízí apoštol. Sv. František ve svém výkladu k modlitbě Otčenáš, říká: „Jako i my odpouštíme svým viníkům; a protože nedokážeme odpustit úplně, nauč nás, Pane, odpouštět úplně, abychom pro tvou lásku dokázali opravdově milovat své nepřátele a zbožně se za ně modlit, abychom nikomu neodpláceli zlým za zlé a snažili se kvůli tobě pomáhat všem.“