Dříve než se budeme zamýšlet nad zázračným chozením apoštola Petra po hladině jezera, povím vám jeden skutečný příběh. Tato událost se odehrála v Korei. Jeden den paní Chin uspořádala jednu mládežnickou konferenci na hoře Sangap. V té době bohatě pršelo a mnohé řeky byly rozvodněné. Jedna malá skupinka mladých lidí se chtěla dostat na zmíněnou konferenci. Když přišli k řece, viděli, že voda velmi stoupla a vzala i mosty. Žádný brod a žádný most neexistoval a tak většina z nich se vrátila domů.
Jen tři dívky si řekli: „Proč bychom nemohli přebrodit řeku? I apoštol Petr chodil po hladině vody. Bůh Petrov je i naším Bohem. Naše víra v Pána Ježíše je snad stejně silná jako byla Petrova. Přebrodíme řeku vlastními nohama.“ Hladina řeky byla velmi vysoká. Tyto tři dívky poklekli na břeh, sepjali ruce k modlitbě a citovali ze slova Božího událost Petrova chození po vodě a vyznali, že mají stejnou víru. Pak nahlas vykřikli a před očima těch, kteří stáli na břehu řeky se pustili řeku přebrodit. V tom okamžiku je uchvátila obrovská vina a odnesla. O tři dny, vylovili jejich mrtvá těla z moře. Tento příběh ohromně zapůsobil v celé Korei. Nekřesťanské noviny informovaly o případu rozsáhlými články: „Jejich Bůh je nezachránil!” Mezi věřícími nastalo zděšení: „Proč Bůh nejednal podle jejich víry? Kde se stala chyba v tomto případě?“
Naše víra se může vázat jen na Boží příslib. Boží Slovo nikde neslibuje, že pro věřící v Krista nebudou platit fyzikální zákony. Víra apoštola Petra, která způsobila ten velký zázrak chození po vodě, se váže na Ježíšovu výzvu: „Pojď!“ Nejprve je Petrova pokorná prosba, modlitba. Prosba o rozpoznání Ježíše. Prosba o znamení víry: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě!“ Kdyby Pán Ježíš nevyslyšel tuto Petrovu prosbu a neodpověděl na ni svým: „Pojď!“, vydat se na cestu bez Pánová pozvání a dovolení by bylo nerozumné šílenství. A právě takovéto chyby se dopustili tyto tři dívky. V evangeliu nikde není místo, které by věřícím dávalo právo chodit po vodě, anebo je k tomu přímo vyzývalo. Petrovo chození je odpovědí na konkrétní Boží pozvání. Toto pozvání k nějakému zázračnému činu se řecky nazývá Rema, na rozdíl od všeobecného Božího Slova, které označujeme termínem Logos.
Víra je vztahem ke Slovu Božímu. Zázrak se děje tam, kde se víra může opřít o konkrétní Boží pozvání. Toto Boží pozvání a umocnění získává člověk na modlitbě. Rema se získává na modlitbě a žádný zázrak se neděje bez tohoto Božího umocnění člověka. Když se naše víra může opřít o Boží pozvání, pak je možné i chodit po vodě. Chození po vodě je jakýmsi obrazem toho, co víra je. Věřící prostřednictvím své víry projdou a přežijí i tam, kde se druzí utopí.
V listě Židům nacházíme tuto radu: „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“ Tedy mějme oči upřené na Ježíše, který je původce a cíl, završitel naší víry. Apoštol Peter z vlastní zkušenosti věděl, že dokud se díval na Ježíše, kráčel po vodě. Teprve tehdy se začal topit, když přestal upírat oči na Ježíše. Zážitek víry a zázraku nakonec vede k vyznání: „Jsi opravdu Boží Syn!“