Dnešní čtení z evangelia podle Matouše nám ukazuje, jak si Ježíš počíná v pohanském kraji. Každé setkání s Ním nám slouží k poučení. Písmo sv. vysloveně říká, že se uchýlil do okolí Týru a Sydonu. Můžeme předpokládat, že do tohoto pohanského kraje přichází Ježíš i proto, aby si jako člověk odpočinul. Zřejmě i proto vyhledal toto pohanské pomezí, aby se na chvíli zatajil a skryl. Vidíme však, že zprávy o Něm se šířily i mezi pohany. I oni toužili po setkání s Ním a možná ještě ve větší míře než Židé, si uvědomovali potřebu Spasitele. I žena z dnešního evangelia přiznává bezradnost v zápase se zlým duchem, který trápil její dceru. Evangelista Marek dodává, že tato žena byla rodem Řekyně a Syrofeničanka.
Podle církevního učení existují různé stupně satanovy vlády nad člověkem. Odborně hovoříme o posedlosti a démonizací. Posedlost je úplné ovládnutí člověka zlým duchem, takže si člověk už ani nezachovává vědomí své vlastní osoby, ale koná a mluví skrze něho zlý duch. Je to jev méně častý, ale přece se vyskytuje i v našich časech. Démonizace je častější jev. Je to vláda satana v některé oblasti života člověka, například v nezvládnutých hříšných vášních. Když se člověk soustavně otevírá vlivu špatného, může démonizace postupně přerůst až do posedlosti. To se děje přes různé okultní praktiky, ale i skrze alkoholismus a drogy, skrze soustavné sledování filmů z pornografickou tématikou, nebo přes poslech hudebních skupin, které šíří satanistické myšlenky.
Možná i v naší době by se mnohé matky měli modlit podobně jako matka z dnešního evangelia: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův, moje dcera je krutě posedlá (dceru mi hrozně trápí zlý duch)!“ Matka prosí o smilování nad sebou, protože trápení její dcery je i jejím trápením. Evangelium nám říká, že navzdory snažné prosbě pohanské ženy, Ježíš neodpověděl ani slovo. Bůh s člověkem začíná komunikovat až tehdy, když se vírou otevírá k přijetí Božího Slova, protože jen tímto způsobem se stáváme božími dětmi. Ježíš si ji dokonce nevšímá ani tehdy, když začínají za ni prosit apoštolové. Až tehdy si ji všimne, když přijde přímo k němu a pokloní se mu. Takto vyznává víru potřebnou ke spáse: „No ona přistoupila k němu, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“
Aby nás Bůh vyslyšel, nepotřebuje množství našich slov. Smyslem různých církví schválených pobožností např. devátníků, není hromadění slov a snaha přesvědčit Boha. Stačí jedna kratičká prosba, pokud je přednesená ve Svatém Duchu, tedy v shodě se zjevením Božím Slovem a ve správném postoji. Smysl devátníka je přivést nás ke správnému postoji, abychom mohli přijmout Boží dar. Vést nás k větší důvěře, abychom přestali urážet Boha svou nevěrou. Správný devátník by nás měl vést k tomu, abychom při rozjímání Božího Slova, rozpoznali chyby své modlitby a abychom je mohli pak odstranit a dosáhnout vyslyšení prosby.
Pán Ježíš jí odpověděl podle našeho vkusu velmi tvrdě. „Není správné vzít chleba dětem a hodit jej štěňatům!“ Náboženský a mravní stav pohanů Ježíšovy doby byl tak katastrofální, že ve srovnání se Židy bylo zcela oprávněně toto přirovnání. A přece ještě i v oslovení pohanské ženy se ukazuje Ježíš jako milosrdný, když zmírňuje tvrdé slovo, které užívaly jeho současníci a krajané ve vztahu k pohanům, když je nazývali nevěřícími psy. Život bez víry a bez Boží pomoci opravdu ústí do zvířecího způsobu života, který je o to horší, že člověk nemá rozvinuté instinkty. Pohané žili zvířecím stylem života, bez zákona a to vedlo k posedlosti.
I u nás se člověk setkává s tímto živočišným stylem, který odvádí lidi od Boha skrze propuknuté a nezvládnuté vášně. Diskotéky, kde se propaguje nahota. A křesťanští rodiče tam pouštějí své děti a pokřtěni tyto diskotéky pořádají. Vždyť se jen podívejte na propagační plakáty, které visí i po našich městech. A také se jim domů z diskotéky vracejí zuřivci, kteří ničí kvůli své frustraci vše kolem sebe. Kéž by volali k Bohu jako táto žena: „Pane pomoz mi!“.
Žena odpověděla: „Ano Pane, ale i štěňata jedí drobty, které padají ze stolu jejich Pánů!“ Velká je její víra i láska, když strpí toto ponížení. Když jí víra navzdory odmítnutí nemizí, Ježíš ji ujišťuje: „Žena, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ!“ I když nemohla uspět před Bohem tím, že by dodržovala Zákon, přece uspěla kvůli své veliké víře. Víra je vstupní branou do Božího království.
Zkušenost svatých potvrzuje, že spolupracovat na vnitřním osvobozeni od moci démonů můžeme především těmito způsoby: dobrovolným přijetím utrpení a nikoli konzumním způsobem života, děkováním Bohu, chválou, oslavou Boha a ne reptáním. Sv. Petr ve svém listu říká: „Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem.“ Zlí duchové vyhledávají jen slast, ačkoli sami způsobují trápení. Ale jakmile se v našem životě objevuje kříž, odcházejí. Oslava Boha a vděčnost vůči Bohu likvidují vládu Satana, protože sám Bůh vydává do moci nečistých démonů ty, kteří Mu nevzdávají dík jak se patří a osvobozuje ty, kteří to dělají. Každá účast na eucharistii je i naším díkůčiněním a oslavou Boha, která nás v konečném důsledku vede ke svobodě od hříchu.
O sv. Františkovi čteme: „Když se do noci modlil k Hospodinu, rozhlédl se kam by se uložil ke spánku. Náhle se v duchu rozechvěl, začal se třást a padla na něj úzkost. Cítil, že se blíží ďábelské útoky, slyšel zlé duchy, jak kolem pobíhají. Požehnal se svatým křížem a řekl: „Ve jménu Boha Všemohoucího vám ďáblové nařizuji, dělejte s mým tělem všechno, co je vám dovoleno, neboť nemám většího nepřítele než své tělo – proto to rád vydržím a pomstěte se za mne mému protivníkovi.“ Ďáblové, kteří přišli, aby ho poděsili, sami se poděsili, když viděli tak velkého ducha ve slabém těle a zahanbeni a zmateni utekli.“