6. Velikonoční středa
Naposledy jsme mluvili o „těle“ jako o uzavřeném systému, představujícím člověka, který žije jen pro sebe, jeho život není otevřen Bohu a podroben Božím spasitelným plánům. Je to nakonec totéž, co je řečeno modelem lidského života, který jsme vyjádřili kruhem a ve středa na trůnu, nebo za řídícím pultem života stojí naše Já.
Naše Já se tímto způsobem stává střediskem všeho, neboť tehdy utváříme z vlastní ctižádosti a z vlastních plánů uzavřený systém, který je nepřístupný pro Boží spasitelné plány. To je naše záhuba. Tehdy nemůžeme mít plnost života. Je to zápas se starým člověkem v nás.
Bojujeme také se silami temnosti, bojujeme se satanem, který nás chce odtrhnout od Boha a chce, abychom se uzavřeli v sobě, ve svém těle, ve vlastním světě. Neboť tehdy se stáváme nevolníky.
Ale snažíme-li se žít podle Božího Slova, tehdy přemůžeme, tak jako Kristus sám, i svět, i tělo, i ďábla a pozvolně vcházíme na cestu duchovního života, života podle Ducha, života vedeného Kristem. A ten život je vítězným životem ve vztahu k silám, které nás chtějí ovládnout a přivést do záhuby.
4) Následující zásada říká, že bychom svůj život, svůj duchovní život nezakládali na pocitech a na náladách, nýbrž na víře. Pocity jsou nezávislé na nás, proměnlivé a pokud se jimi necháme ovládat, tak pak prožíváme vzlety a pády, jsme hračkou měnlivých nálad, staneme se závislými na počasí, na tlaku vzduchu, celý náš život se stane houpačkou nálad.
Ovšem i věřící člověk je závislý na všech těchto vlivech, ale díky víře máme v sobě moc, která nám umožňuje vládnout nad nimi, tedy nemusíme se jim poddávat. Víra je vztahem k Božímu Slovu a dovoluje nám držet se Slova a neobracet pozornost na takovou či onakou náladu, rozpoložení, city.
Je velmi důležitá naučit se hledat vždy oporu v Božím Slově skrze víru a nepodléhat měnlivým náladám našich pocitů. Třeba si znovu uvědomit, že víra, to je jistota v tom, že co řekl Bůh je Pravda. Jen víra, která si je jistá tím, čemu věří, nám dává radost a schopnost projít bez vady rozbouřeným mořem života, kráčet po vodě jako apoštol Petr.
5) Je třeba se držet Božího Slova, které k nám praví v 1 Sol 5,18: „při všem vzdávejte díky, neboť to je Boží vůle v Kristu Ježíši pro vás!” Musíme se naučit postoji stálého díkůvzdání Bohu za všechno, bez výjimky. Naše modlitba musí vždy začínat díkůvzdáváním a ne žalozpěvy a naříkáním.
Všichni máme spíše tendenci naříkat a míchat se do Božích plánů, máme tendenci radit Bohu, jak by to bylo lepší. Kdysi jsem slyšel návrh na úpravu jedné mládežnické písně, určitě ji znáte: „Toto je den, toto je den, který dal nám Pán, naříkejme, naříkejme a stěžujme si v něm”.
Boží Slovo nás učí, že za všechno je třeba děkovat, i když se nám to vůbec lidský nezdá a možná bychom si mysleli, že není za co. Teprve když se naučíme tomuto postoji ustavičného díků vzdávání, tedy ustavičné eucharistie, pak se ukáže, kolik dobra vyplývá z toho, že neplánujeme my, ale Bůh. Neboť Pán Bůh ví lépe jak všechno usměrnit a přivést k Dobru. Nic tak neupevňuje naši víru jako postoj ustavičného díků vzdávání.
Učíme se tehdy doufání a vnikání do Božích myšlenek, které nejsou našimi myšlenkami, učíme se odhalovat vyšší Boží záměry, úmysly, učíme se jiným hodnotám, ne jen lidským. Učíme se objevovat hodnotu utrpení. Prostě odhalujeme jiný svět hodnot.
Díky tomu, že se dokážeme zmoci k díků vzdávání, najednou padá světlo na náš život a začínáme myslet podle Boží vůle, nebo ve shodě s Boží vůlí. A vlastně jde o to, že musíme změnit způsob a nahlížení na všechny záležitosti, přecházet z lidského myšlení na myšlení v kategoriích Božích plánů.
Dnes je ustavičné díkůvzdání nutné v každé situaci, ačkoli by to i vyžadovalo velkou námahu. Od nás to nakonec závisí, a pokud se na díků vzdávání v těžkých chvílích zmůžeme, uvidíme jak je neobyčejně prospěšné v našem vnitřním životě, v našem životě modlitby. To jsou spolehlivé praktické odkazy týkající se vedení života podle Ducha. To je cesta velmi prostá a pro každého dostupná. Všichni se jí musíme učit.