„Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám (do samoty).“ Ježíš neodchází do samoty proto, aby byl sám. Člověk je tvor společenský. Tato zákonitost byla do nás vložena již při stvoření, kdy nás Bůh stvořil. Gen 1,27 říká: „Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží (k Božímu obrazu) ho stvořil, stvořil je jako muže a ženu.“ Člověk je stvořen k obrazu božímu i jako společenství. Bůh je společenství osob. Trojjediný. I lidé jsou pozváni vytvořit mnoho-jedinost. Člověk má strach z nicoty a prázdnoty. V tomto smyslu platí Boží Slovo: „Není dobré, že člověk je sám.“ Nikdo neodchází do samoty proto, aby byl sám. Opouštíme lidskou společnost, ale děláme to kvůli společenství s Bohem. Samota je proto přitažlivá, že v ní mohu být s Bohem. Samota je nutná, abychom se znovu zorientovali, abychom našli svoje nitro, abychom se zorientovali podle vnitřního kompasu vlastního svědomí. Samotu potřebujeme i proto, aby se zahojila naše zranění způsobená lidmi a světem. Proto je třeba být s Bohem sám a jemu dovolit uzdravit všechna svá zranění.
O sv. Františkovi se píše: „Ráz se blažený a ctihodný otec František vzdálil od zástupu lidí, kteří se denně zbožně scházeli, aby ho viděli a slyšeli, a odebral se na odlehlé, osamělé místo, aby byl jen pro Boha a aby setřásl prach, který se snad na něm přichytil při styku s lidmi. Mával totiž zvyk rozdělovat si čas, který mu byl propůjčen, aby si zasloužil Boží milost, jednak ke službě bližním, jednak k rozjímání v blažené odloučenosti. Brával s sebou jen pár společníků, kteří znali důvěrněji jeho svatý život, aby ho bránili před návalem a obtěžováním lidí a hlídali jeho pokoj.
Když strávil nějaký čas v ustavičné modlitbě, důvěrném rozjímání a nevypovídatelném spojení s Bohem, toužil poznat, co se v jeho životě a působení věčnému Královi líbí a co by se mu líbilo ještě víc. Přitom se snažil zjistit a zbožně toužil odhalit, jakým způsobem, kde a s jakou horlivostí by měl Pánu ještě dokonaleji podle jeho vůle o sobě sloužit.“ Toto vše nám odhaluje smysl odchodu do samoty. V samotě chtěl být František jen pro Boha, a toužil lépe znát Boží vůli pro jeho osobní život. Všichni jsme pozváni k tomu, abychom naplnili Boží vůli o nás. Člověk by se měl častěji ptát: „Pane, co chceš, abych dělal?“ A pak za tím jít. Jen tak najde plnost života.
Ježíšův pokus o samotu nevyšel. Lidé se k němu nahrnuli. Ale On nezačal být z toho nervózní, ale viděl v tom vůli Otce a v jeho moci uzdravoval nemocné. Základní postoj Ježíšův vůči lidem by se dal vyjádřit slovem „lítost“. On se nepovznášel nad lidskou bídu, ale snížil se k ní a pomáhal kde bylo třeba. Spolu s Ježíšem se na pusté místo vybralo množství lidí a najednou vznikl problém. Moderně bychom řekli: „problém se zásobováním“. Apoštolové chtěli tuto situaci řešit a radili Ježíšovi: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“ Toto řešení se zdá nejvhodnější. Takto bychom to řešili my: „Rozpustit společenství shromážděné Božím Slovem kolem Kristova těla“. Ale Pán Ježíš přemýšlí jinak. Nechce, aby se lidé kvůli světským starostem od něj vzdalovali. Totiž vzdálit se od Ježíše je velmi nebezpečné. Jen s ním jsme silní vůči hříchu. A proto vyzývá apoštoly: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ A nemyslí tím na duchovní pokrm. Apoštolové se určitě ptali: „Jak a z čeho je máme nasytit?“
Když je Ježíš uprostřed nás, stačí trochu ochotné vůle a víra, aby se stal zázrak. K tomu, aby se stal zázrak stačí, aby někdo obětoval svých pět chlebíků a dvě ryby. Kdosi se musí zříci všeho, co má, aby se stal zázrak. Dát Ježíšovi svou trošku a on z ní udělá pokrm pro všechny. Někdy se obáváme množství lidí, kteří mají zájem o Krista: „Kdo je bude duchovně formovat a vést“. Pán Ježíš nám dnes odkazuje, že On sám bude tajemně sytit tento velký zástup následovníků, ale potřebuje k tomu naši ochotu obětovat svou trošku. Vždyť On je Život, On je Chléb života. Všechno to, co nás sytí se tajemně napájí z Něho. On je Slovo, skrze které bylo všechno stvořeno. O co se vlastně jedná v naší výživě: Snažíme se získat energii, která se v potravinách nachází. Ale pramenem vší energie je Slovo Věčného Otce.
Ježíšův učedník má zvláštní schopnost sytit svět. Dokonce tak, jak to dělá v dnešním evangeliu sám Ježíš. Podobné případy se často objevují v životě svatých. Někteří žili dlouhá léta jen ze svátostí a z Božího Slova. Jiní byli v moci Kristovy schopni „stvořit pokrm“ tam, kde ho nebylo. I na nás se Ježíš obrací s výzvou: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ Ve světě, který trpí hladem po Božím Slově jsme nesmírně bohatí. Máme co nabídnout hladovému člověku.