Možná jsme naplněni úzkostí a strachem, co ještě může přijít na tento svět, ve kterém žijeme a musíme žít, navzdory tomu, že jsme Krista přijali, jako svého Pána a Spasitele. Každou chvíli slyšíme o nějakých katastrofách. Křesťan na to, aby mohl žít skutečně křesťansky v tomto světě, o kterém Boží Slovo mluví, že leží v moci Zlého, musí zaujmout postoj, o kterém píše sv. Pavel: „Když jste s Kristem byli vzkříšení, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi.“ Žijeme sice ještě na zemi, která se třese, ale máme upírat oči na nebe. Nemáme milovat tento svět. Svět není našim domovem. Naše vlast je v nebesích. Křesťan potřebuje tento pohled na nebe, aby snesl soužení času.
Sv. Pavel pokračuje: „Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě. Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilstvo, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost (lakomství), která je modloslužbou.“ Svůj život máme jakoby uschovaný s Kristem v Bohu. Máme žít, jakoby jsme byli mrtví tomuto světu. Máme v sobě umrtvovat svoje zlé sklony. Konat přesně opak toho, co hlásá tento svět. Ten nám předkládá životní styl, který se absolutně neumrtvuje, který holduje svému sobectví. A pracuje na tom, aby tento pomýlený životní trend, probudil také v nás. Ještě stále je třeba někoho přesvědčovat o tom, že svět leží v moci zla. Sv. Pavel řadí hlavní hříchy do oblasti modloslužby. Tato modloslužba spočívá v tom, že se člověk neklaní Bohu, ale zbožňuje sebe samého. Věří světu, tělu a ďáblovi víc, nežli Bohu.
„Pro tyto věci, přichází Boží trest na neposlušné lidi.“ Často mluvíme o Boží lásce, ale také víme, že existuje i něco, co Písmo nazývá Boží hněv. Boží hněv neznamená, že se Bůh ve své podstatě, kterou je Láska, najednou z nějakého důvodu změní. Bůh se nemění a nemění se ani jeho postoj vůči nám. Sv. Jakub dokonce říká: „Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění (jaké je působeno u hvězd) otáčením.“ Ale po hříchu se mění naše vnímání Boha. Sv. Lev Velký nám odhaluje, že po hříchu, člověk začíná vnímat Boha, jako trest: „V blahoslavenstvích se právem slibuje, že uvidí Boha ti, co mají čisté srdce. Vždyť špinavý zrak, nebude moci vnímat jas pravého světla. A co bude pro čisté duše radostí, to bude pro poskvrněné trestem. Je tedy zapotřebí, vyhnout se mrákotám pozemských marností a z vnitřního zraku setřít všechnu nečistotu nepravosti, aby se jasný zrak mohl kochat v takovém vidění Boha.“ Tak, jako se zločinec netěší ze spravedlnosti a pravdy, tak se ani hříšník, milující svůj hřích, nemůže těšit z Boha.
Boží hněv se týká především odpůrců, kteří nechtějí přijmout život z Boha a podle Boha. Boží hněv se projeví také takovým způsobem, že Bůh nechá na člověka dopadnout plody jeho hříšných rozhodnutí a zlých tužeb. Někdy se sám sebe ptám, jaký trest přijde na země, kde se legalizuje potrat a myslím si, že už dnes to můžeme trošku tušit. Nebude lidí, nebude mít kdo opatrovat staré lidi. Islámský svět převálcuje Evropu. Bezbožný svět, který odmítá krásu Boží milosti, která přišla na svět s Kristem, se bude muset klanět Alláhovi bez toho, že by mohl dosáhnout Spásy. Svět, po dědičném hříchu, se nachází ve stavu vzpoury vůči Bohu. Ale člověk se může pohybovat od Božího hněvu, až k zalíbení Bohu. Bůh má v nás zálibu v takové míře, v jaké v nás objevuje svého Syna, svoje Slovo a svého Ducha. Bůh očekává od člověka to, co člověk kdysi v Adamovi ztratil – Boží Synovství.
„Tou cestou jste kráčeli kdysi také vy, když jste v tom žili. Ale teď i vy to všechno: hněv, prchlivost, zlobu, (rouhání) nactiutrhačné a ošklivé řeči ze svých úst.“ Sv. Pavel mohl napsat o svých věřících současnících: „Kdysi jste byli takoví…“ Dnes by musel napsat o moderních křesťanech se smutkem „Mnozí tak žijete!“ Pro skutečného křesťana platí, že hřích se stává minulostí a milost Boží budoucností. Pokud se tak neděje, tak nevyužíváš správné prostředky, které ti Bůh skrze církev dává.
Pro ty, kteří se chtějí nechat Bohem změnit, platí, že se nemají cítit svázáni se svou minulostí, neboť Boha zajímá naše současnost. Minulost ho zajímá jen natolik, nakolik ovlivňuje naši přítomnost. Nezajímají ho naše minulé hříchy a dokonce ani naše domnělé zásluhy. Jej zajímá přítomný stav duše. Zda svoje hříchy lituji a zda ho skutečně miluji. Pro svoji lidskou slabost, sice ještě stále můžu klesnout, ale pokud se snažím milovat Boha, moje hříchy ztrácejí ostrost urážky. A přece o všem, co jsme učinili, existuje zápis v paměti vesmíru. Ne proto, aby nás jednou Bůh podle toho odsoudil, ale aby nám chyby našeho života osvětlil a tak nás přivedl ke Spáse. Podle apoštola, máme odložit všechen hněv, rozhořčení, zlobu, rouhání i mrzké řeči ze svých úst. To všechno jsou projevy beznaděje. Tak se chovají lidé, kteří spějí do zatracení, ale člověk v Kristu, spěje ke Spáse.
„Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním, a oblečte člověka nového, který se obnovuje, k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli.“ Nemáme si navzájem lhát. Máme žít v pravdě. Velmi často si lžeme, neboť nevěříme, že jsme opravdu milování. Pravdu si neříkají navzájem manželé, děti rodičům, i my z pozice duchovních. Také nemluvíme o svých slabostech, neboť se bojíme, že bychom takto nebyli milováni a přijatelní. Milovaní můžeme být jen v pravdě. Pokud něco hrajeme, abychom si získali náklonnost druhého, tak ve skutečnosti docílíme toho, že bude milovaná jen maska, kterou si dáváme, nikoliv my. A toto nás nemůže učinit šťastnými.
„Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný, ale všecko a ve všem je Kristus.“ Kristus v nás, je společným středem, který nás dokáže sjednotit. Bez něho jsme si úplně cizí, i když můžeme být pokrevně příbuzní. Všechno ve všem je Kristus. Kristus je základem každého lidského pokroku. Bez něho je svět v zajetí hříchu a pomýlené spravedlnosti. Bez něho stále platí zákon pomsty. Bez něho není odpuštění a smíření. Můžete se podívat do světa ovládaného krutou „nábožností“ Islámu, anebo se zamyslet nad nesmiřitelnými postoji lidí, kteří ještě v Krista neuvěřili a nepřijali ho do svého srdce. Kristus je Vtělená Láska. Bez Něho neexistuje žádná skutečná Láska mezi lidmi.