I když se nám může zdát, že prastaré texty Bible, nemají co říci modernímu člověku, není to pravda. Sv. Pavel velmi trefně vystihuje problémy, do kterých se dostává i naše moderní společnost odmítnutím Krista. Spolu se sv. Pavlem vám chci dnes zdůraznit: „Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané, (v marnosti svého smýšlení). Jejich smýšlení je neplodné.“ Ať se nám to líbí nebo ne, musíme si přiznat, že pohanský styl života je vábivý i pro křesťany. Všude kolem nás, v televizi i v rádiu, v časopisech i filmech se propaguje pohanský životní styl. Mohli bychom říci, že jeho hlavním rysem je, že absolutně nezavadí o Boha a mravní normy si vytváří podle sebe. Nemyslím teď na pohany někde v Africe, neboť oni Boha hledají, ale myslím na ty, kteří Boha vědomě odmítají. Zvlášť tři rysy vyznačují pohanský styl života: marnost smýšlení (neplodné smýšlení), zatemnění rozumu a odcizení Bohu.
Jsou to lidé, kteří se rozhodli, na rozdíl od věřících, vědomě nehledat skrytého Boha. Neplodné smýšlení je to, které nehledá Boha. Protože nepřijali Boží Slovo jejich mysl je ve tmě. Mají šílené myšlení, které nedělá rozdíl mezi dobrem a zlem ale jen mezi příjemným a nepříjemným. Toto novopohanství je charakterizováno odklonem od nadpřirozena. Když lidé po prvotním hříchu ztratili zážitek společenství a spojenectví s Bohem, ztratili i smysl pro Boha a chuť po Bohu. Dalo by se to vyjádřit i takto: „Bůh člověku přestal chutnat, ale když se k němu donutí, nachází naplnění a spokojenost. Hřích mu chutí a přitahuje ho, ale když ho spáchá, je nešťastní.“
Člověk po dědičném hříchu ztratil nadpřirozenou moudrost, všechno začal posuzovat jen čistě z přirozeného hlediska, podle vnějšku, podle příjemnosti a okamžitého efektu. Sv. Pavel tyto skutečnosti označuje pravým jménem: bláznovství. Toto bláznovství se objevuje v životě člověka tehdy, když přestane brát ohled na Boží Slovo, Boží zákon a začne žít svůj život bezohledné na svého Stvořitele a Pána, čistě podle své žádostivosti. Bohužel i mnoho křesťanů se řídí radami ze světských časopisů a nečtou Boží Slovo. Slova sv. Pavla jsou adresovány nám. I lidé naší doby chtějí mnohé morální problémy řešit až příliš bláznivě. Jejich rozum je zatemněn, bez poznání pravého Boha a bez poznání a uznání Pravdy.
Už delší dobu, hlavně na Západě, roste vědecké poznání a schopnost člověka ovládat svět a přírodu, ale současně se ztrácí smysl pro Boha a pro Posvátné. Člověk poznává zákonitosti přírodních jevů, ale odmítá znát Tvůrce, který za těmito jevy stojí. Kolik lidí si umí poradit s nejmodernější technikou, ale na poli náboženství jsou zcela negramotní. Člověk, kteří vědomě nehledá Boha, nakonec propadá šílenství. Zůstává uzavřený do pozemské reality, která ho ale nedokáže uspokojit. Je odcizen Bohu, který je pramenem milosti a Bohočlověku, který je základem i vzorem pro mravní život. Důsledkem zatemnění rozumu je odmítnutí hledání Boha. Protože Boha nehledají, nemají účast na Jeho životě a Jeho milostech a tak propadají čím dál tím víc tvrdosti srdce, odcizení se Bohu. Jejich mravní cítění ztrácí jasnost.
Důsledkem toho je neschopnost postavit se proti hříchu. Pokud není v nich Bůh, propadají se pod vládu svých nezřízených vášni. A nezřízená vášeň byla, podle církevních otců, vždy projevem nějakého démona. První tři přikázání z Desatera, které pojednávají a vymezují náš vztah k Bohu, jsou základem pro dalších sedm. I když se nemorálnost pohanů projevuje v nejrůznějších formách, sv. Pavel zvlášť podtrhuje jeden projev a to nečistotu, která je nejkrutější ze všech tyranů, který nenechá své otroky ani chvíli na pokoji, dokud je nevyčerpá do posledních sil. Jeden ze starověkých pohanů řekl: „Hnusí se mi, a přesto s otevřenou náručí se slepě ženu do záhuby.“
Sv. Pavel v listě pokračuje: „Takhle jste se tomu přece o Kristu neučili! Vy jste přece o něm slyšeli a jako křesťané jste byly poučeni podle Pravdy, které je v Ježíšovi, že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý.“
Proti tomuto smutnému stavu pohanského světa, klade apoštol ideál křesťanského života. Kristus, vzor vší dokonalosti, osvítil temnoty pohanské noci. V případě Krista nepřijímáme jen nějakou nauku, ale jsme vyzváni, abychom osobně přijali jeho samého, Živé a Účinné Boží Slovo. V něm máme být vyučeni. Jsme jeho tělem. Jsme s ním mystický spojeni. Jen ten, kdo může se sv. Pavlem říci: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“, žije skutečně křesťanským stylem života.
V protikladu k bláznovství pohanství, nazývá Pavel Krista Pravdou. Ježíš sám sebe označuje jako Cesta, Pravda a Život. Když tedy křesťané znají Pravdu, mají podle ní zařídit svůj život a zúčtovat se starým člověkem, který se žene do vlastní záhuby za klamnými žádostmi. Určitým žádostem se musí člověk vzepřít silou pudu sebezáchovy. Postavit pud proti pudu. Pud sebezáchovy dokáže být silnější než sexuální pud.
Je třeba vyhodnotit si, co nás vede k pohanskému stylu života. Možná je to pravidelná konzumace špatných programů z televize. Když zjišťujeme, jak postupně upadáme, musíme se v zájmu vlastního sebe – zachování, můžeme dokonce říci v zájmu věčné Spásy a silou, která pramení z Kristova kříže, vůči tomuto úpadku vzepřít. Myslím, že nikoho netřeba přesvědčovat, že lidský svět bez Krista se stává nelidským. Stačí jen vidět zvrhlosti, které jsou dnes nabízeny jako nový životní styl. Když jsme přijali Krista jako Pravdu, máme podle něj zařídit svůj život a zúčtovat se starým člověkem. Odložit předešlý způsob života a stát se novými lidmi. Jen tak se dokážeme obnovit v duchu a v myšlení a obléci si nového člověka, který skrze křest byl v nás stvořen podle Boha jako skutečně spravedlivý a svatý.
Sv. Pavel nechce, aby čtenáři listu nabyli dojem, že křesťanství je jen soubor povinností a předpisů. Křesťanství kromě toho nabízí milost, sílu. Proto i prvořadým cílem křesťanského života není boj proti hříchu, proti chybám a slabostem denního života, ale obnova spojenectví s Bohem, skrze svátostný život církve. Uzdravení narušeného vztahu k Bohu, skrze dar Ducha Svatého a Eucharistie, protože jen když se člověk vrátí k oslavě Boha a ke vděčnosti vůči Němu, bude určitě osvobozen zpod nadvlády hříchu. Kořenem hříchu je bezbožnost, která spočívá v nevděčnosti. Proto základem ctnosti je návrat ke vděčnosti a zbožnosti. Každá eucharistie nás učí oslavě Boha, chvále a díkůčinění, uznání Boha jako Boha. To je cesta ke svobodě od hříchu. Kdybychom měli Boha, neměli bychom hřích, protože kam vstoupí Bůh, tam mizí hřích. Kdo Boha oslavuje, dělá to nejsprávnější, co lze na tomto světě dělat, neboť On je opravdu hoden vší cti a slávy. Neexistuje nic na tomto světě, co by nemohlo být změněno na důvod chvály, protože všechno řídí Absolutní Láska a Geniální Rozum.