„Když Ježíš uslyšel o smrti Jána Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám…“ Ve skutečnosti, nikdo neodchází do samoty proto, aby byl sám. Člověk má strach z nicoty a prázdnoty. V tomto smyslu platí Boží Slovo: „Není dobré být člověku samému.“ Nikdo neodchází do samoty proto, aby byl sám. Když opouštíme lidskou společnost, děláme to kvůli společenství s Bohem. Samota je proto přitažlivá, že v ní mohu být s Bohem. Samota je potřebná, abychom se znovu zorientoval, abychom našel své nitro, abychom se zahleděl na vnitřní kompas vlastního svědomí, zda jdu správnou cestou. Samotu potřebujeme i proto, aby se zahojili naše zranění, způsobené lidmi a světem. Každý člověk má své hrany, kterými ubližuje. Proto je nutné být s Bohem a jemu přenechat k uzdravení všechna svá zranění.
O sv. Františkovi se píše: „Jednou se blažený a ctihodný otec František vzdálil od zástupu lidí, kteří se denně zbožně scházeli, aby ho viděli a slyšeli a odebral se na odlehlé, osamělé místo, aby byl jen pro Boha a aby setřásl prach, který se snad na něm uchytil při styku s lidmi. Míval totiž zvyk dělit si čas, který mu byl propůjčen, aby si zasloužil Boží milost, jednak ke službě bližním, jednak k rozjímání v blažené odloučenosti. Brával se sebou jen pár společníků, kteří poznali důvěrněji jeho svatý život, aby ho bránili před návalem a obtěžováním lidí a chránili jeho pokoj. Když strávil nějaký čas v ustavičné modlitbě, důvěrném rozjímání a nevypověditelném spojení s Bohem, toužil poznat, co se v jeho životě a působení věčnému Králi líbí a co by se mu líbilo ještě víc. Přitom se snažil zjistit a zbožně toužil odhalit, jakým způsobem, kde a s jakou horlivostí by měl Pánu ještě dokonaleji podle jeho vůle o sobě sloužit. “ Toto všechno nám odhaluje smysl odchodu do samoty.
Ježíšův pokus o samotu nevyšel. Lidé se k němu nahrnuli. Nezačal být nervózní, ale viděl v tom vůli Otce a v jeho moci uzdravoval nemocné. Základní postoj Ježíše vůči nám lidem, by se dal vyjádřit slovem „lítost“. On se nepovznášel nad lidskou bídu, ale snížil se k ní a pomáhal, kde bylo zapotřebí.
Evangelium nám ukazuje, jak šikovně chtěli tuto situaci řešit apoštolové. Přistoupili k Ježíši s radou: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupi si něco k jídlu.“ Nám se zdá toto řešení nejlepší. Takto bychom to řešili my: „Rozpustit společenství shromážděné Božím Slovem okolo Kristova těla“. Ale Pán Ježíš přemýšlí jinak. Nechce, aby se lidé kvůli světským starostem, od něho vzdalovali. Totiž vzdálit se od Ježíše, je pro nás velmi nebezpečné. Pouze s ním, jsme silní vůči hříchu. A proto vyzývá apoštoly: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ A nemyslí tím na duchovní pokrm. Apoštolové se určitě ptali: „Jak a z čeho je máme nasytit?“
Když je Ježíš uprostřed nás, stačí trochu ochotné vůle a víra, aby se stal zázrak. K tomu, aby se stal zázrak stačí, aby někdo obětoval svých pět chlebů a dvě ryby. Kdosi se musí zříci všeho, co má, aby se stal zázrak. Dát Ježíši svoji trošku a on z ní udělá pokrm pro všechny. Někdy se obáváme množství lidí, kteří mají zájem o Krista: „Kdo je bude duchovně formovat a vést“. Pán Ježíš nám dnes odkazuje, že On sám bude tajemně sytit tento velký zástup následovníků, ale potřebuje k tomu naši ochotu, obětovat svoji trošku.
Vždyť On je Život, On je Chléb života. Všechno to, co nás sytí, se tajemně napájí z Něho. On je Slovo, skrze které bylo všechno stvořeno. O co se vlastně jedná v naší výživě: Snažíme se získat energii, která se v potravě nachází. Ale pramenem veškeré energie je Slovo Věčného.
Ježíšův učedník má zvláštní schopnost sytit potřeby světa. Dokonce tak, jak to dělá v dnešním evangeliu sám Ježíš. Podobné případy se často objevují v životě svatých. Někteří žili dlouhé roky jen ze svátostí a z Božího Slova. Jiní byli v moci Kristově schopni „stvořit pokrm“ tam, kde nebyl. I na nás se Ježíš obrací s výzvou: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ Ve světě, který trpí hladem po Božím Slově, jsme nesmírně bohatí božím Slovem. Amen.