Bůh nás dnes skrze proroka Izaiáše napomíná, abychom zbytečně nevydávali svoji aktivitu na věci, které nemají duchovní hodnotu. Je pravdou, že vyvineme někdy ohromné úsilí na to, abychom dosáhli něco z dober, které nabízí tento svět. Velice pečlivě se pachtíme za tím, co Ježíš nazývá trním, které je schopno udusit v nás Boží Slovo, tak, aby nepřineslo žádnou úrodu.
„Proč odvažovat stříbro za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí?“ Nic nám neříká tato otázka? Máme snad pocit, že se nás netýká? Draze platíme za věci, které nám nakonec ke Spáse nepřispívají, ale málo, velice málo investujeme do věcí, které mají věčnou hodnotu. Když budeme opouštět tento svět, objevíme zvláštní paradoxy. Nebudeme si moci se sebou odnést, to, co jsme si tak starostlivě nahromadili, to všechno budeme muset zanechat zde. Ale budeme brát se sebou to, co jsme rozdali, co jsme ze sebe vydali, veškeré své oběti a námahy. Právě to lopocení, na které se tak často zlobíš, má cenu v Božích očích. Všechno, co je označeno značkou kříže. Všechno, co se vyrobilo na kříži, anebo alespoň pod křížem, to má věčnou hodnotu a to si odneseme. Na svět jsme nepřišli proto, abychom se měli za každou cenu dobře, ale abychom byli za každou cenu dobří.
„Slyšte mě, a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla. Nakloňte ucho své a pojďte ke mně. Poslouchejte, a naplní vás nový život.“ Nemáš přednostně poslouchat rozhlas, anebo televizi, ale sám Bůh tě prosí, abys mu naslouchal, abys mu věnoval čas. A slibuje, že Ti dá okusit z dobrot země. Bůh je věrný své lásce.
Když se chceš setkat s Ježíšem, hledej ho na pustém místě. Nenajdeš ho ve svém komfortním bytě. Musíš z něho nejprve udělat pusté místo, místo prázdné od hmoty a od starostí a znepokojování se o tento svět. Ježíše najdeš v samotě, v ústraní a na pustém místě. A k Ježíši se nedá jít ani autem, ale musíš tam přijít pěšky. Jinak ho nenajdeš, z auta ho neuvidíš. Abys ho našel, musíš přijmout jeho způsob existence. Dobrovolnou chudobou se osvobodit od všeho, co tě může na této cestě mýlit a zdržovat. A když se ptáš, co budeš dělat s chudým Ježíšem na pustém místě, zjistíš, že i když má prázdné kapsy, má srdce plné lásky a to srdce plné lásky je to stejné, které stvořilo svět z ničeho a znovu pro tebe tvoří z ničeho chléb. Chudoba spojená s láskou a vědomě žitá odkázanost na Otce, který je v nebi, dělá zázraky. Tak velká je Boží Láska, tak velký je náš Pán a co nás od něj odloučí? Bratři, co nás odloučí od Kristovy lásky? Snad soužení anebo úzkost, anebo pronásledování, hlad anebo nahota, nebezpečí anebo meč? Vždyť v tomto všem skvěle vítězíme za pomoci toho, který nás miluje.
Podívejme se na Sv. Františka: „František duchovní radosti tak miloval, že se horlivě vystříhal nevhodných radostí. Věděl totiž, že je potřeba vroucně milovat to, co člověka vede k dokonalosti a bedlivě se vyhýbat tomu, co v životě působí zlo. Samolibost a samopašnost, se snažil utlumit už v zárodku. Nestrpěl, aby to, co mohlo urazit oči Páně, co i jen chvilku trvalo. Často, když ho nahlas chválili, nořil své srdce do hluboké bolesti i hned do smutku. Jednou v zimě, měl světec na svém těle jen z kousků látky, podšitý hábit. Jeho gvardián, kdesi sehnal kousek liščí kožešiny, přinesl mu ji a řekl mu: „Otče, trpíš nemocí míchy a žaludku. Pro lásku Boží tě prosím, dej pod svůj hábit přišít tento kousek kožešiny. Pokud nechceš však celý kus, nech alespoň část přišít na místo, kde je žaludek”.
Blažený František mu odpověděl: „Když chceš, abych to strpěl pod hábitem, dej stejný kus kožešiny přišít i na venkovní stranu, aby tento viditelný kus, lidi upozornil na kožešinu pod hábitem.“ Bratr návrh vyslechl, ale nesouhlasil s ním. Snažil se světce přesvědčit, ale ničeho nedosáhl. Nakonec se gvardián s přáním smířil a kusy kožešiny přišili, jak si František přál, aby se navenek nezdál jiný, než uvnitř. Otče, stejný slovem i životem, stejný navenek i uvnitř, stejný jako podřízený i představený. Nezáleží ti na slávě ani u cizích, ani u svých, ty se chválíš jedině v Pánovi.“ Amen.