18. neděle v mezidobí „A“ – (Řím 8;35,37-39)

Na více místech v listu Římanům říká sv. Pavel o Boží lásce k nám. Už v úvodním pozdravu nás oslovuje jako Bohem milovaných. Na jiném místě mluví o Boží lásce, která je nám vylita do srdce. A v dnešním čtení nám hlásá, že nás nic nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Sv. Pavel nejprve jmenuje různé situace, které se vyskytují v lidském životě: soužení, útisk, pronásledování, hlad, bída, nebezpečí nebo zabití. Ale na závěr tohoto výčtu prohlašuje: „Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.“

Když mluvíme o Boží Lásce, měli bychom si uvědomit, že u Boha to není přechodný stav, ale způsob jeho bytí. Bůh je Láska a my jsme pozváni věřit v Lásku. My milujeme a můžeme i nemilovat, ale Bůh miluje vše, co stvořil a nemá v nenávisti nic z toho, co učinil. Boží Láska se projevuje již v tom, že nás Bůh stvořil, nemusel, ale chtěl. To je ten nejúžasnější projev, na který navazují všechny ostatní. Jediné, co můžeme ztratit, je Boží přátelství. Přátelství je jakousi pohodou Lásky. Ukřižovaný Kristus nám ukazuje, že Bůh nás miluje, i když kvůli nám a pro nás trpí. Z druhé strany však platí, že pouhá skutečnost Lásky oblažuje. Láska ani na kříži nepřestává být absolutní blažeností.

Sv. Pavel ukazuje, jakou metodou máme vnést do své konkrétní situace světlo Boží lásky. Touto metodou je víra jako vztah k Božímu Slovu. Víra, která s jistotou přijímá Boží Slovo. Taková víra vítězí nad okolnostmi života. V duchu si sv. Pavel promítá a zpřítomňuje všechna nebezpečí a konstatuje, že žádné z nich neobstojí ve srovnání s Boží láskou. Věci, které se zdály nepřekonatelné, se v jejím světle stávají nicotné a malicherné. Svým příkladem nás sv. Pavel vybízí, abychom to dělali podobně. Pozorujme běh svého života a vynášejme na jeho povrch všechny obavy, které se v něm zahnízdí, smutky, hrozby, komplexy, tělesné nebo morální chyby, které nám brání v tom, abychom se plně a klidně přijali, abychom ve svém životě hledali vše to, co se staví mezi nás a Boha. A tohle všechno máme nastavit Božímu Slovu, které říká: „Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.“

Vzpomínali jsme různé skutečnosti, které nás chtějí odloučit od lásky Boží. V druhé části přechází apoštol od své vlastní životní zkušenosti k úvaze o světě, který nás obklopuje: „A já jsem přesvědčen, ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Vyzývá nás, abychom pozorovali svůj svět a síly, které ho činí hrozivým: smrt a život. Z obou máme strach. Bojíme se smrti, ale obáváme se také života. Obáváme se i duchovního světa, andělů i démonů, kteří nás svou mocí i inteligencí převyšují. Bojíme se přítomnosti s jejími problémy, ale i budoucnosti. Sv. Pavel nás vyzývá, abychom se na toto všechno podívali novým pohledem, který nám dává poznání Boží lásky.

To, co Pavel označuje jako výšku a hloubku, je pro nás, kteří máme stále jasnější představy o rozměrech vesmíru, makrosvět a mikrosvět, vesmír a atom. Člověk je malý a osamělý v nekonečně velkém vesmíru, který se pro nás, v důsledku vědeckých objevů, stal ještě hrozivějším. Ale nic z toho nás nemůže odloučit od Boží lásky. Bůh, který nás miluje, tohle všechno stvořil pro naše dobro a pro naši spásu. On to pevně drží ve svých rukou. Žalmista vyjadřuje podobnou myšlenku: „Bůh je naše útočiště a síla i nejjistější pomoc v soužení. Proto se nebojíme, ačkoliv by se chvěla zem a vrchy na dno mořské padaly. Ať hučí vody moře a ať se vzdouvají a vrchy ať se třesou pod jeho náporem.“ (Ž 46)

Můžeme si porovnat, jak se toto vidění světa liší od toho pohledu na vesmír, který o Boží lásce neví nic a o světě se vyjadřuje jen jako o hroutícím se zmatku, o člověku jako o „zbytečném utrpení“. Sv. Pavla se zmocňuje dojetí vždy, když mluví o lásce Boha a Ježíše Krista. „On mě miloval a za mě se obětoval.“ (Gal 2, 20) Zkusme se v osobním rozjímání zastavit při těchto slovech a nechme si je přejít přes srdce. On mě miloval ne jako dobrého člověka, ale jako hříšníka, a obětoval se za mne, aby mě vysvobodil z moci hříchu. Musíme jim uvěřit, abychom z nich mohli vytěžit duchovní dobro pro sebe a svůj život.

Tomáš z Cellana píše o sv. Františkovi: „Když se mluvilo, nemohl slyšet slovo – „láska Boží“ – aniž by téměř neupadl do vytržení. Když to slovo slyšel, byl najednou celý vzrušený, dojatý a zanícený, jakoby se úderem zvenčí rozechvěla vnitřní struna.“