„Ježíš řekl zástupům: „Nebeské království je podobné pokladu ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radosti nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí.“ Tedy, nebeské království se podobá skrytému pokladu. Dovolím si pochybovat o tom, zda ho někdo z nás už našel. Netváříme se totiž jako lidé, kteří objevili poklad. Zde totiž nejde o předstíraný úsměv pouličního agitátora pro Ježíše, ale zde jde o zářící tvář Mojžíše. Mojžíš se setkal s Bohem, s Absolutnem. Našel v něm své definitivní přijetí a uznání. Jeho tvář září spokojeností, která pramení z Boha. To byla spontánní reakce lidské bytosti na setkání s Bohem. Lidská tvář může skutečně zářit, když nalezne absolutní štěstí.
V podobenství Ježíš mluví o době skrytosti. Když člověk cítí, že mu ještě poklad nepatří, a proto ho skryje. Musí nejprve koupit to pole. Ale to pole je tak drahé, že musí prodat všechno, co má. Ale toto vše se již děje v ovzduší radosti z poznaného pokladu. Od radosti z něj jde, prodá všechno, co má a koupí to pole. To pole kupuje kvůli pokladu, který je na něm ukryt. Totéž říká i druhá část podobenství: „Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji.“
Tomáš z Celana říká o obrácení sv. Františka: „Už obrácený, ale jen vnitřně a ne navenek, nechce už táhnout do Apulie a snaží se sjednocovat svou vůli s vůlí Boží. Proto se na krátký čas stáhl ze světského ruchu a snažil se stát se vnitřním člověkem a nosit v srdci Ježíše. Jako moudrý kupec, schovává zatím nalezenou perlu před očima posměvačů a bez toho, aby na sebe upozorňoval, zamýšlel všechno prodat, aby ji získal. V Assisi býval muž, kterého si František zvlášť vážil, protože byly stejného staří, dobří přátelé, a měli se velmi rádi. Toto vše Františka povzbuzovalo, že se odvážil, aby si s ním o svém tajemství hovořil. Chodili spolu na tiché, odlehlá místa, vhodné k poradám. František ho ujišťoval, že našel velký, drahocenný poklad. Přítel se raduje. To co slyší, ho velmi zajímá, kdykoliv ho František zavolá, jde s ním rád.
Blízko města byla jeskyně, kam často chodívali a kde mluvili o nalezeném pokladu. Muž Boží, kteří pro své pevné odhodlání, už teď byl svatý, začal se v jeskyni vroucně modlit, zatímco druhý čekal venku. V skrytu se modlil k Otci a nechával se stále více proniknout novým, neobvyklým duchem. Velmi si přál, aby o tom, co tu dělá, nikdo nevěděl. Pod záminkou dobrého, skrýval obezřetně lepší a jen s Bohem se radil o svých svatých předsevzetích. Plný vřelosti úpěnlivě prosil, aby ho věčný, pravý Bůh vedl a zjevil mu svou vůli. Velmi trpěl a neměl klidu, dokud neuskutečnil to, k čemu se v srdci odhodlal. V hlavě se mu rodily různé rozporuplné myšlenky a jejich unáhlenost ho mátla. V jeho nitru však hořel božský plamen a vnitřní žár ducha nebyl schopen navenek skrýt. Litoval to, že tak velmi hřešil, že urážel oči Božího majestátu. Jak se mu protivilo minulé i přítomné zlo! A přece si dosud nebyl jistý, že se bude moci zlu v budoucnu vyvarovat. Kdykoliv vyšel z jeskyně ke svému průvodci, byl vnitřní námahou tak vyčerpán, že se zdálo, jakoby jiný vcházel dovnitř, než vycházel.
Jednoho dne, když se opět s největší vroucností dovolával Božího milosrdenství, ukázal mu Pán, co má dělat. Od té chvíle byl pln takové radosti, že ji nedokázal zvládnout, a tak i když to nechtěl, stal se lidem nápadný. I když pro velké vzplanutí lásky už nedokázal mlčet, přece mluvil opatrně a spíše v náznacích. Podobně jako svému příteli hovořil o skrytém pokladu i jiným spíše v hádankách. Říkal, že nechce táhnout do Apulie, ale že by chtěl v rodném městě vykonat něco krásné a velké. Lidé se domnívali, že se chce oženit, a ptali se ho: „Chceš si přivést nevěstu, Františku?“ A on na to odpověděl: „Ano, a to ušlechtilejší a spanilejší, než jste mohli někde spatřit. Takovou, která by krásou předčila ostatní a její moudrost by byla nepřekonatelná.“ A skutečně měla být tou nejčistší Boží nevěstou, kterou si zvolil, pravá zbožnost a skrytým pokladem, po kterém nadevše toužil, bylo nebeské království. Mělo se na něm projevit evangelní povolání, měl se v duchu a v pravdě stát služebníkem evangelia“
Víme, že František skutečně všechno prodal a koupil tu perlu. Prosme i mi odvahu, k tomuto obchodnímu kroku. Vyměnit dobré za lepší.