17. sobota – (Mt 14,1–12)

Čtení ze svatého evangelia podle sv. Matouše, které jsme slyšeli, nám zobrazuje krále Heroda a lidi kolem něj. Jsou to lidé na opačné straně ve srovnání s Janem Křtitelem, s Ježíšem a jeho učedníky. Obě tyto skupiny chtějí určitým způsobem řešit prázdnotu lidského života, ve které se člověk po vyhnání z ráje ocitl. Existují v podstatě dva způsoby ale jen jedno skutečné řešení prázdnoty života. Pokání nebo zábava. Skupina kolem krále Heroda chápe život jen jako příležitost zabavit se a bezohledně si užít za každou cenu, bez ohledu na Boží zákon. Jan Křtitel je představitelem lidí, kteří v kajícnosti hledají ztracené přátelství s Bohem. I trend naší moderní doby je pomýlen v tom, že nám chce namluvit, že smyslem našeho života je především užít si a pobavit se. V podstatě pro člověka existuje jen jedna skutečná zábava a opravdový zážitek: Najít Boha v kajícnosti srdce.

Slyšeli jsme jeho zvláštní reakci na zvěst o Ježíšovi: „To je Jan Křtitel. Vstal z mrtvých, a proto v něm působí zázračná moc.“ Tato domněnka možná vycházelo z toho, že se Jan a Ježíš mohli podobat, protože byli blízcí příbuzní. Ale možná nám ukazuje i něco víc. V Kristu bude každý vidět svůj hřích, tak jako Herodes viděl v něm zavražděného Jana Křtitele.

V závěru dnešního evangelia jsme slyšeli tuto myšlenku: „Král se zarmoutil, ale pro přísahu a kvůli hostům nařídil, aby jí vyhověli, a dal Jana ve vězení stít.“ Kdybychom tuto větu vytrhli z její textové souvislosti, hodila by se nám do pohádky o dobrém a poctivém králi, který chce za každou cenu dodržet své slovo. Avšak víme, co se skrývá za touto zdánlivou čestností a snahou dodržet své slovo. Herodes byl otrokem lidského mínění. Všichni se rodíme s tímto instinktem, se snahou nijak nevybočit z řady. Nedělat něco, čím bychom se odlišili a tak upoutali na sebe pozornost, možná i kritiku. Pán Ježíš na adresu farizeů a platí to i Herodesovi, řekl: „Slávu od lidí milovali více než slávu, kterou dává Bůh.“

Byl vůbec král povinen dodržet toto nerozmyšlené slovo. Určitě ne, protože neměl nijak právo sahat na Janův život. V jakém strašném omylu žije člověk, který si osobuje práva, která má jen Bůh. Člověk nemá práva sahat na život jiného nevinného člověka, protože život je Boží dar. Jedině tehdy to může a má udělat, když je jeho život nebo životy lidí, kteří jsou na něj odkázáni, ohroženi. Pán Bůh se v Gabaonu zjevil Šalomounovi ve snu a řekl mu: „Žádej si, co chceš a dám ti.“ Bůh ví, že Šalomoun bude prosit moudře. Pán Ježíš vyslyšení z Boží strany podmiňuje tím: „Pokud moje slovo bude ve vás, prostě, co jen chcete a dostanete to od mého Otce.“ Bůh nás vyslyší jen tehdy, když prosíme ve shodě s jeho vůlí, která se zjevuje v Písmu. I my podobně můžeme bližního vyslyšet jen tehdy, když nechce nic proti Bohu. Jedině takový slib nás může ve svědomí vázat, jiné sliby ani nedávejme.

Svatý kněz Béda Ctihodný se takto zamýšlí nad Janem Křtitelem: „Pánův blahoslavený předchůdce v narození, hlásání a smrti osvědčil ve svém zápase sílu, hodnou pohledu nebe, neboť jak říká Písmo: „A přestože v očích lidí“ přetrpěl „muka“, jeho „naděje je plná nesmrtelnosti“….. Právem uctíváme jeho památku s duchovní radostí, vždyť on uzavřel svědectví, které vydal pro Pána, pečetí mučednictví. A není pochyb, že svatý Jan snášel žalář a okovy pro svědectví o našem Vykupiteli, kterého předcházel, a za něj položil i život. Pronásledovatel mu sice neřekl, aby zapřel Krista, ale aby zamlčel pravdu; a přece zemřel za Krista. Vždyť sám Kristus říká: „Já jsem pravda“. A tak opravdu vylil krev za Krista, neboť ji vylil za pravdu. A jak narozením, hlásáním a křtem vydával svědectví tomu, který se po něm narodí, bude hlásat a bude pokřtěn, tak i svým utrpením naznačil, že bude trpět i Kristus.

Tak velký muž tedy dokončil po dlouhých útrapách v okovech pozemský život prolitím krve. Toho, který zvěstoval svobodu nadpozemského klidu, bezbožní vrhají do okovů. Zavírají do tmy žaláře toho, který přišel vydat svědectví o světle, a samo Světlo – Kristus ho právem nazval lampou, která hoří a svítí. Svou vlastní krví byl pokřtěn ten, který směl pokřtít Vykupitele světa, slyšet Otcův hlas nad ním a vidět, jak na něj sestupuje milost Ducha Svatého. Ale pro lidi, jako byl Jan, to nebylo těžké, spíše lehké a žádoucí snášet časná muka za pravdu, neboť věděli, že odměnou za ně bude věčná radost. Žádali si smrt, která je stejně z přirozené nezbytnosti, neodvratně čekala, aby jí vyznali Kristovo jméno a získali palmu věčného života. Proto správně říká Apoštol: „Vždyť jste od Krista dostali milost nejen v něho věřit, ale i trpět pro něho.“ Říká tedy, že je to Kristův dar, když vyvolení trpí pro něho, neboť jinde říká: „Utrpení tohoto času nejsou hodný srovnání s budoucí slávou, která se na nás má zjevit.“