První čtení z knihy Exodus nám ukazuje některé postoje Božího služebníka Mojžíše, které bychom si měli osvojit a následovat. Pokusím se je shrnout do tří:
1) Mojžíš je nám ukázán jako člověk, který ze samoty modlitby vychází k lidem. Nepřichází s prázdnýma rukama, ale přináší Tabule svědectví – Boží zákon. Mojžíš přichází jako člověk, který zná cestu života, cestu ke skutečné svobodě. Přichází jako člověk, který se v samotě setkal s Bohem. Poznání Boží cesty je ovocem důvěrného kontaktu s Bohem v modlitbě. Je velmi důležité, toto si uvědomit. Pokud jsme se před setkáním s lidmi nesetkali nejprve v modlitbě s Bohem, přinášíme mezi lidi jen sebe a svůj nemocný svět a omylné lidské názory. Tedy dříve než vstoupíme do kontaktu s lidmi, musíme v modlitbě vstoupit do kontaktu s Bohem, a jen tehdy budeme mít svědectví Božího zákona v sobě, abychom mohli obohatit životy lidí kolem sebe. Pokud se má naše setkání s druhými stát požehnáním, i my musíme být těmi, kteří nepřinášejí sebe ale Boží Slovo a, z nichž vyzařuje Duch Svatý. Pokud přinášíme jen sebe, nejsme pro druhé požehnáním. Slyšeli jsme, že předpokladem skutečně svatého přijímání, je přijímat Ježíše v Duchu Svatém. Ale to samé platí i o přijetí druhého člověka. Jen tehdy je naše setkání s druhými požehnáním, když se odehrává v Duchu Svatém.
2) Mojžíš se nám dále představuje jako ten, který nekompromisně stojí na straně Boha před lidmi. Mohli bychom ho nazvat Božím vyslancem a tlumočníkem. Člověk, raněn hříchem, který nemá osobní poznání Boha, nikdy nedokáže takto upřímně a radikálně stát na straně Boha proti hříchu. Naše zkažené srdce stojí na straně hříchu a obhajuje hřích, dokud se mu nedostane poznání Boha. Až poznání Boha otevírá člověku oči a začíná chápat o jaké dobro ho obírá hřích. Boží Slovo říká: „Když se Mojžíš přiblížil k táboru a uviděl tele i tance, vzplanul hněvem, odhodil desky z rukou a pod tou horou je roztřískal.“ Když se Mojžíš přiblížil k táboru, viděl tele a tanec: pochytil ho hněv. Tento hněv pramení z horlivosti za Boha. Je to hněv spravedlivý a přiměřený. Není to hříšný hněv, který vychází z uraženého ega. Tento hněv pramení z poznání Boží Dobroty a zároveň lidského selhání. Je to hněv, který se nám zjevuje i v osobě Ježíše Krista.
3) Před Bohem se Mojžíš ukazuje jako ten, kdo prosí za lid.
Na druhý den řekl Mojžíš lidu: „Velmi jste se prohřešili. Vystoupím k Hospodinu, možná se mi ho podaří uprosit za váš zločin.“ Mojžíš prosí za lid. Před Bohem stojí na straně člověka a zastává se ho. Dokonce sám sebe nabízí jako oběť smíření za svůj lid. „Mojžíš se vrátil k Hospodinu a řekl: „Ach, tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si ze zlata boha. Můžeš ještě smazat jejich hřích? Jestliže ne, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!“ Bůh se zjevuje jako ten, který píše Knihu života. Mojžíš prosí za lid, a takový jako byl Mojžíš musíme být i my, chceme-li se Bohu líbit. Mojžíš charakterizuje hřích lidu slovy: „Udělali si ze zlata boha!“ Možná i my máme takového námi udělaného boha. Ne Boha, který se zjevuje v osobě Ježíše, ale boha naší vlastní představivosti, jehož jsme si udělali my sami.
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Toho, kdo hřešil proti mně, vymažu ze své knihy. Nyní však jdi a veď ten lid, kam jsem ti řekl. Hle, půjde před tebou můj anděl. A až přijde den trestu, potrestám je za jejich hřích!“ Někdy se nám může zdát, že Bůh mlčí k hříchům světa a přece nám Boží Slovo zjevuje, že přijde den, který nazývá: „Den navštívení“. V ten den budou lidé potrestáni za své hříchy, které nezanechali, nelitovali a nevyznali. Boží navštívení není jen Božím trestem. Především je radostí pro ty, kteří po Bohu touží. A je milostí i pro zbloudilé, aby se vzpamatovaly. Tentýž Bůh bude odměnou i trestem zároveň. Vše záleží na tom, zda ho milujeme a očekáváme, nebo se vyhýbáme setkání s ním, protože nám vyhovuje sobecký život. Pro toho, kdo chce žít jen pro sebe, to bude den katastrofy, ale pro toho, kdo očekává Pána, to bude den radosti a naplnění touhy.