Dnešní evangelium se dotýká problému, který trápí nás všechny. My všichni bychom mohli říct spolu s apoštoly: „Pane, nauč nás modlit se!“ Umíme se modlit? Domníváme se, že se umíme skutečně modlit?
Nejprve se podívejme na apoštoly. Proč tito muži přiznávají, že se neumí modlit. Vždyť je známo, že právě Židé patřili mezi nejzbožnější národy Starověku. Na rozdíl od našich rodin, celou zbožnost v rodině, držel otec. Muži byli zodpovědní za zbožnost svých rodin. Víme z biblické archeologie, že se často modlili ať už modlitbu, která se podle prvních svých slov volala: „Šema“, což znamená: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ (Dt 6,4-9) Víme, že Židé tento zákon přísně dodržovaly. Kromě této modlitby, kterou opakovali vícekrát za den, modlili se společně v synagoze. Znali nazpaměť SZ žalmy. Proč tedy před tváři Pána Ježíše přiznávají, že se neumí modlit?
Protože měli často zkušenost podobnou naši. Volali k Bohu a Bůh je nevyslyšel. Nebo odcházeli od modlitby unavení a byli docela rád, že to už mají za sebou, že si splnili svou povinnost vůči Bohu. Jejich modlitba byla spíše splněním povinnosti jako věc důvěry a lásky vůči Bohu. Když se však dívali na Ježíše, viděli, že jeho modlitba je něco jiného. On se modlil rád a stále. Z jeho modlitby vycházela síla k mocným činům. Odcházel od modlitby odpočatý. Jeho lidská víra, naděje a láska byly v modlitbě znovu a znovu posíleny a uzdraveny. V čem je tajemství Ježíšovy modlitby?
Tajemství Ježíšovy modlitby nespočívá v nějakých nových slovech ale v jiném Duchu. Ježíš se modlil v Duchu Svatém. P. Raniero Cantalamesa říká, že naše modlitba má tři základní nedostatky, že my zlí, zlým způsobem, prosíme od Boha zlé věci. Základní nedostatek je naše hříšné bytí. Tak jak to říká Ježíš: „Vy, třebaže jste zlí …“ My všichni se rodíme do tohoto světa jako „bezbožní a bezmocní“.
Druhou vadou našich modliteb je špatný způsob. Nepřibližujeme se k Bohu ve správném postoji, bez patřičné úcty a usebranosti. Naše modlitby jsou často spíše urážkou Boha jako skutečnou bohoslužbou. Na posledním místě, po dlouhém sledování televize, uděláme na sebe lajdácky kříž nebo mechanický odrecitujeme Otče náš. Chováme se k Bohu hůř než ke svým rodičům, nebo k hostu kvůli kterému alespoň na chvíli vypneme televizor. Sv. Terezie Velká říká, že nepovažuje za modlitbu, když někdo neví, co říká a komu to říká.
Modlitba Otče náš je modlitba, která nás má naučit především správnému postoji vůči Bohu. Bůh je můj Otec. Mám si s ním povídat ne mechanický a to, co jsem se naučil kdysi v katechismu, ale ze srdce, svými vlastními slovy. Tak jako to dělá Abrahám v prvním čtení. Mám do modlitby vložit celý svůj život. Ježíš mě však učí, že můj Bůh není jen mým Otcem, ale naším Otcem, že mu záleží na tom, jaké jsou mé vztahy k ostatním jeho stvořením. Nemůžu jít svou individualistickou cestou. Tomu nás učí celý Otče náš, kde jednou z hlavních podmínek vyslyšení našich proseb je smíření a odpuštění ostatním lidem. Pokud tak neučiníme, může se nám pak stát něco podobného, jako se stalo jednomu knězi: „David Hume byl anglický filozof, o kterém se říkalo, že nevěří v Boha. Občas se u známých setkával s jedním knězem. Ale setkání nikdy netrvalo dlouho, neboť kněz pokaždé demonstrativně odcházel, jen co vstoupil údajně nevěřící filozof. Jednoho dne však David Hume chytil kněze za rukáv a řekl: „Kampak tak naspěch, příteli? Měli bychom si na sebe pomalu zvykat, neboť ještě dlouho budeme muset být spolu. My dva se setkáme na stejném místě, totiž na místě zatracení, já pro nedostatek víry a vy pro nedostatek lásky. ” I naše modlitba má tyto dvě chyby, chybu víry a chybu lásky.
Základní nedostatky naší modlitby, tedy špatné bytí a špatný způsob, řeší Duch Svatý. On mění i naše hříšné bytí, i zušlechťuje způsob naší modlitby. Máme o něj prosit? Oč spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého, tím co o něj prosí? Prosit o Ducha Svatého znamená, souhlasit s Bohem, chtít Boha, který se zjevuje ve svém Slově. A tady narážíme na třetí problém našich modliteb. Špatné věci. Právě v Božím Slově se učíme jak a za co smíme Boha s důvěrou prosit. Všimněme si hierarchii proseb modlitby Otče náš. Na prvním místě je posvěcení a oslava Božího jména, na druhém příchod Božího království, na třetím naplnění Boží vůle, až na čtvrtém je prosba o chléb, na pátém prosba o odpuštění a ochota odpustit a na sedmém prosba o rozlišování duchů. Porovnejme si hierarchii našich běžných modliteb a co zjistíme. Na prvním místě jsem já, pak dlouho dlouho nic a zase já a moje problémy.
Modlitba je rozhovor dvou osob, Boha a člověka, které se navzájem milují. Tedy je to rozhovor s Bohem. Proč to zdůrazňuji? Neboť mnozí s Pánem Bohem nikdy nemluví. Už jako dětí se naučili nazpaměť různé modlitby a modlí se stále jako malé děti, přestože už jsou dospělí lidé. Nechci tím popřít hodnotu modliteb, které jsme se jako děti naučili, ani hodnotu modlitební knížky, ale často to vypadá tak, jako kdybychom v modlitbě stále chtěli vycházet ze slabikáře, který jsme jako prvňáčci kdysi potřebovali jako učebnicí. Ale dnes už nejsme prvňáčci abychom v ruce stále drželi slabikář modlitby. Bůh čeká na naše vlastní slova. On není robot, který potřebuje zachytit určitý správně vyslovený a jednoznačný příkaz. Bůh je Otec, který má srdce a chce slyšet své děti. Chce slyšet lidské srdce, tvé srdce.
V modlitbě nemluvíme k nějakému neskutečnému stínu, ale k živému Bohu. Musíme si být vědomi jeho přítomnosti. Bůh je stála přítomnost a pozornost vůči nám. Stačí tohoto všudypřítomného Boha oslovit, vzývat, abychom Ho začali poznávat osobní zkušeností. Je dobré udělat to svými slovy a všímat si Boží odpověď. Najednou pochopíme a pocítíme, že Bůh je a že je velmi blízko. Takto se může probudit i v nevěřícím člověku víra. Bůh se vždy projevit, když ho vzýváme.