Dnešní čtení evangelia podle sv. Jana, začíná tímto tvrzením: „Ježíš odešel na druhou stranu Galilejského neboli Tiberiadského moře. Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných.“ Evangelista Jan nazývá zázraky, které Ježíš konal, znameními. Znamení definujeme jako něco viditelné, co ukazuje na skutečnost, jež není našim smyslům momentálně přístupná. Zázraky Pána Ježíše jsou znameními, které ukazují na jeho Božství. Člověk by měl logicky uvažovat tak, jak uvažoval Nikodém: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ (Jan 3,2)
Zázraky, které doprovázely hlásání Božího Slova, nejsou něčím podružným. Jsou jakousi Božskou legitimací. Pokud by Ježíš jako člověk, nebyl spojen s Bohem, nemohl by takové věci dělat. Ale zázraky v Ježíšově hlásání, mají ještě jiný smysl. Jsou zjevením Božího království. Jsou průnikem Boží moci do naší reality, uzavírající se před Bohem. Bůh vždy působí ve skutečný prospěch a dobro člověka. Všimněme si, že Ježíš každého, kdo o to prosí, přivádí k zocelení bytosti, k uzdravení, k plnému životu. Hřích člověka mrzačí. Všude tam, kde se hlásá Ježíšovo evangelium a přijímá se se skutečnou vírou, tak se i dnes dějí zázraky a uzdravení.
„Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky.“ Ježíš se často vzdaluje od těch, kteří ho následují. Nemůžeme ho levně koupit. Ježíše mohli následovat jen ti, kteří byli ochotni něco obětovat. Pán Ježíš nejde mezi lidi, aby Boží Slovo bylo lehce dostupné. To Slovo má takovou hodnotu, že jen ten, kdo je ochoten cosi obětovat, si je zaslouží slyšet. Kolikrát se i nám v našem duchovním životě, jakoby ztratil. Dokonce i Panna Maria a svatý Josef, ho museli tři dny hledat. A i tehdy, když Ježíš zdvihl oči, viděl, že k němu přichází velké množství lidí. To jsou ti, kterým Ježíš za to stojí, aby ho následovali i na pusté místo. Jsou to lidé, kteří jsou ochotni hledat Boha i za cenu pochodu pouští.
„Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?” Bůh se stará nejen o duši člověka, ale v centru jeho zájmu stojí celý člověk s tělem i duší. Jan, evangelista podotýká, že Ježíš tuto otázku vyslovil proto, „aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat.“ Být Ježíšovým učedníkem se nevyčerpává tím, že chodíme do kostela. Chodit do Ježíšovy školy znamená, učit se věřit a žít Boží Slovo. Můžeme se ptát, z čeho zkoušel Ježíš apoštola Filipa. Pán Ježíš ho nezkoušel z teologie, ale zkoušel ho z víry.
Zdá se, že apoštol Filip, spíše vnímá velikost problému, než moc Ježíše. Můžeme tak usoudit z odpovědi, kterou dává Ježíši: „Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.” Apoštol Ondřej myslí jinak: „Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co je to pro tolik lidí?” Ochota, dát svoji trošku, se stává základem Velkého Božího Skutku.
Ale jak postupuje Ježíš? „Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl.“ Vzal do rukou malé chleby, nezačal naříkat, nezačal dokonce ani úpěnlivě prosit, ale začal Boha chválit a děkovat mu za skutečnost jaká je. Vděčnost je nejsprávnější bytostný postoj člověka, vůči Bohu. V tomto případě se vděčností projevuje větší důvěra vůči Bohu a výsledkem je zázrak. Ježíš tvoří novou hmotu. Pán Ježíš potřebuje naši víru a to je ta naše troška, která je potřebná na to, aby mohl zázračně působit.
„Když se najedli, řekl učedníkům: „Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!” Sebrali je tedy a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů.” Bůh, který stvořil svět z ničeho, který marnotratně rozházel Galaxie po Vesmíru a vysázel na louce množství květů a nešetřil, nyní přikazuje šetřit. Posbírat drobky, aby nic nepřišlo nazmar! Ježíš nám ukazuje, jak se máme chovat zvláště vůči jídlu a chlebu. Chléb, se neodhazuje do koše, jako odpad. Chléb je Božím darem a máme mít k němu podobnou úctu, jako k Eucharistii. Ježíš vybral chléb za základ „Eucharistie“. Pokud je chléb už pro lidi nepoživatelný, májí ho dát zvířatům.
„Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: „To je jistě ten Prorok, který má přijít na svět!” Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám.“ Zda-li nechce Ježíš, abychom ho učinili svým králem? Evangelium říká, že se ho chtěli zmocnit a ustanovit ho králem. Chtěli udělat něco, co děláme i my při našich občanských volbách. Hledáme stranu, která bude nejlépe prosazovat to, co my sami chceme. Oni také chtěli Ježíše, aby plnil jejich přání. Ježíš v takovémto smyslu, nechce být králem.
On je králem od stvoření světa a z naší strany je třeba toto uznat a podrobit se. Ježíš je Králem od stvoření světa. Nemusí čekat na své zvolení, čeká jen na naše uznání, na uznání svých královských výsad. Nepotřebuje, abychom mu darovali královskou moc. Má ji od věčnosti od Otce. Od nás čeká jen tolik, abychom ji uznali a ve víře v jeho spravedlnost a dobrotu, se podrobili. Ježíš nepotřebuje poddané, ale lidi zcela oddané.
Jestliže postupujeme jinak, a chceme prosazovat svoji vůli, tehdy se Ježíš od nás vzdaluje. Odchází na vysokou horu, kam my nezvládneme jít anebo přejde po vlnách jezera, po kterých my nedokážeme jít. Oddělí se od nás tak, že ho jen těžce nalezneme. Jeho cesty, nejsou našimi cestami a jeho myšlenky, nejsou našimi myšlenkami. Ježíš nepoužívá naše lidské cesty a lidské způsoby ke svým záměrům. Když se po zázraku rozmnožení chlebů chtěli lidé zmocnit Ježíše a ustanovit ho králem, odešel na pusté místo, ukryl se před nimi. Ale když stál zbičován a trním korunován před Pilátem, vyznal svoji královskou hodnost.
„Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: „Hle, je tu“ nebo „je tam“! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (Lk 17,20-21) A opravdu se Boží království neobjevuje ani změnou společenských systémů, které nás tak velmi často v historii zklamali, ale Boží Království se objevuje tam, kde se mění člověk, kde člověk přijímá a uznává Ježíše za svého Pána a Krále a podrobuje se jeho vládě. Toto je lekce, kterou nám chce dát dnešní Evangelium. Ježíš je Král od stvoření světa, který nečeká na to, abychom ho králem udělali, ale na to, abychom ho za krále uznali.