V dnešním podobenství jsme slyšeli, že „nebeské království se podobá síti, kterou spustí do moře a ona zachycuje všechny druhy“. Je to zvláštní přirovnání. Pro nás síť obvykle představuje past. Síť používá pavouk na chytání much a také ji používá rybář ke svému lovu. Síť představuje určitou omezenost a hranici. Člověk je svobodný tvor, a přece jeho svoboda není absolutní. Má své určení, které mu dal Bůh a toto určení přesahuje jeho vůli. Je dáno dříve než jeho vůle.
Římský katechismus učí, že ze všech viditelných stvoření jediný člověk je „schopen poznávat a milovat svého Stvořitele“, on je „jediný tvor na zemi, kterého chtěl Bůh kvůli němu samému“, on sám je pozván, aby poznáním a láskou měl podíl na Božím životě. Kvůli tomu byl stvořen a tento cíl je základním důvodem jeho důstojnosti. Protože je lidský jednotlivec Božím obrazem, má důstojnost osoby: není jen nějakou věcí, ale někým. Je schopen poznávat sebe, vlastnit a svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami a z milosti je pozván ke spojení se svým Stvořitelem, aby Mu nabídl odpověď víry a lásky, kterou místo něho nikdo jiný nemůže dát. Bůh vše stvořil pro člověka, ale člověk byl stvořen, aby sloužil Bohu a miloval Ho a Jemu obětoval celé stvoření.
Sv. Jan Zlatoústý říká: „Jaképak je to bytí, které začíná existovat a už ho obklopuje taková úcta? Je to člověk, velká a obdivuhodná živá podoba, vzácnější v Božích očích jako celé ostatní stvoření. Je to člověk, kvůli kterému existuje nebe i země, moře i všechno stvoření a jeho spásu považoval Bůh za takovou důležitou, že pro něj neušetřil ani svého jediného Syna. Protože Bůh neměl klid a vše vynaložil, aby vyzvedl člověka až k Sobě a dal mu místo po své pravici.“ Tajemství člověka se objasňuje v tajemství vtěleného Slova.
Člověk je určen zjevovat Boha, je určen pro Vtělení Boha – Slova. Toto je jeho velikost a důstojnost. Bůh je ta síť, ke které spějeme, ať chceme nebo nechceme. Do této síti směřujeme, zda jsme, obrazně řečeno, poživatelní pro Boha, nebo nestravitelní. Kdo Boha miluje, těší se na toto zachycení Bohem, těší na to, že ho Bůh jednou vytáhne ze zmatků tohoto světa. Podobně jako naše strava dostává účast na našem životě, který kvalitou přesahuje její původní život, ať už jde o rostliny nebo zvířata, tak i Bůh dává člověku účast na svém bytí. Obrazně řečeno, člověku nebude líto za svým životem, protože v Bohu se najde dokonalejším způsobem. Boží milost je lepší než život. Toto určení je tak velkým vyvýšeném člověka, že jen blázen ho odmítne v zájmu zachování svého ega. A blázen opravdu nepatří do nebeského království. Pod slovem blázen nemyslím teď psychický nemocného člověka, který za svou nemoc nemůže, ale skutečně duševně nemocný je ten, kdo dá přednost lecčemu inému před Absolutním Dobrem, kterým je sám Bůh.
Sv. Kateřina Sienská uvažuje: „Z jakého důvodu si ustanovil člověka do takové vysoké hodnosti? Neocenitelná láska, s jakou si sám v sobě díval na své stvoření a zahořel si k němu láskou, neboť z lásky si jej stvořil, z lásky jsi mu dal bytí, které je schopno vychutnávat tvé věčné Dobro“.
„Když je síť plná, vytáhnou ji na břeh, sednou si, dobré vyberou do nádob a špatné vyhodí ven. Tak bude i na konci světa: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů“. Už teď se rozhoduje o našem věčném určení, i když se definitivně zjeví až na konci světa. Bůh i andělé budou vybírat podle kvality života, zda jsme svým životem směřovaly k Bohu nebo ne, zda jsme usilovali být jeho obrazem. Vůbec není jedno jak prožijeme tento pozemský život.