V dnešním verši před evangeliem se říká: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, praví Pán, a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu.“ Ježíš nás stále více a více vede k tomu, abychom se ho naučili duchovně milovat. Abychom ho milovali nejvyšším způsobem. Neboť dokonalá láska má tu vlastnost, že přeměňuje do podoby milovaného. Když milujeme Ježíše duchovní láskou, začíná On sám spolu s Otcem v Duchu Svatém, existovat v nás. Celá Nejsvětější Trojice si dělá příbytek v člověku, který se rozhodne poslušností dokázat svou lásku vůči Bohu. Láska vůči Bohu se dosahuje a prokazuje poslušností, podřízenosti naší vůle vůli Boží. Tato láska, která je současně i pokorou, i sjednocením se s vůlí Boží, je plodná tím nejúžasnějším způsobem. Její plodem je Ježíš sám. On nás poučuje o tom, že každý, kdo plní vůli Nebeského Otce, je jeho bratr, sestra i matka.
;I když se nám možná zdá postoj Ježíše k jeho matce v dnešním evangeliu odmítavý, není to tak. Neboť to, co říká, především platí právě o ní, která mu dala život. Nesnižuje svou matku, ale jen odhaluje základ jejího Božího mateřství. A tím nás osvobozuje od možnosti závisti, neboť to, co Ona dosáhla, můžeme dosáhnout i my. Člověk může mít v sobě Boha, dokonce může Boha zrodit pro svět, když plní Boží vůli. Lidé od nás čekají, že skrze naše ruce, skrze naše srdce, našimi dobrými skutky bude milovat sám Bůh. A ono to v zásadě je možné, když se snažíme hledat Boží vůli a ne svou. Naše vůle nás svádí k egoismu. Zapřít sami sebe a následujme Krista Ukřižovaného, který se zcela vydal z lásky k nám. Ježíš byl poslušný až ke smrti. O nás často platí, že jsme neposlušní až na smrt, tedy i za cenu vlastního zničení. Přesný opak Ježíše.
;Sv. František dodává k tomu: „A nad všemi muži i ženami, kteří tak budou konat a vytrvají v tom až do konce, spočine Duch Páně a udělá si v nich příbytek, budou i dětmi nebeského Otce, jehož dílo konají a jsou nevěstami, bratry a matkami našeho Pána Ježíše Krista. Nevěstami jsme, když je věrná duše skrze Ducha zasnoubená s Ježíšem Kristem. Jeho bratry jsme, pokud konáme vůli jeho Otce, který je v nebesích. Jeho matkami jsme, pokud ho nosíme s láskou a s čistým a ryzím svědomím ve svém srdci a těle a rodíme ho svatými skutky, které mají svítit ostatním jako vzor.“ Na jiném místě říká: „Jsme Kristovými matkami, když ho nosíme v srdci a ve svém těle božskou láskou a čistým a upřímným svědomím. Rodíme ho svatými skutky, které mají zářit druhým jako příklad. Jak je svaté a jak milé, líbezně, pokorné, klidné a sladké, roztomilé a nadevše žádoucí, mít takového bratra a takového syna, našeho Pána Ježíše Krista!“ Sv. František tvrdí, že tehdy počínáme Krista, když ho milujeme upřímným srdcem a se správným svědomím a rodíme ho, když konáme svaté skutky, které ho zjevují světu.
Sv. Bonaventura, duchovní syn sv. Františka, rozvedl tuto myšlenku ve spisu pod názvem: „Pět svátků dítěte Ježíše“. V úvodu knihy hovoří o tom, že sv. otcové tvrdí, že duše, oddaná Bohu, může z milosti Ducha a mocí Nejvyššího duchovně počít požehnané Slovo a jednorozeného syna Otcova, porodit ho, dát mu jméno, hledat ho a adorovat spolu s mudrci a nakonec ho představit Otci v chrámě.“ Podle sv. Bonaventury počíná duše Ježíše, když je nespokojená se životem, jaký vede a pod vlivem svatých vnuknutí a zanícená svatým žárem se konečně rázně odtrhne od svých starých návyků a chyb a je jakoby duchovně oplodněna milostí Ducha a dá si předsevzetí, že začne nový život. Došlo ke Kristovu početí. Když byl požehnaný Boží Syn počat, narodí se v srdci, ale jen tehdy, pokud duše vše rozumně uvážila, vyžádala si vhodnou radu a vzývala Boha o pomoc a ihned uvede své svaté předsevzetí v skutek a začne uskutečňovat to, co v ní už dávno zrálo, ale co stále odkládala z obavy, že na to nemá.
Ale jedno musíme zdůraznit: Toto předsevzetí začít nový život se musí ihned projevit něčím konkrétním, nějakou změnou, pokud možno i vnější a viditelnou, v našem životě a v našich zvycích. Pokud není předsevzetí uvedeno v skutek, byl sice Ježíš počat, ale nebyl zrozen. Jde o jeden z mnoha duchovních potratů. Nikdy se nebude slavit „druhý svátek“ dítěte Ježíše, kterým jsou Vánoce. Je to jeden z tolika odkladů, kterými je možno protkán náš život a které jsou hlavním důvodem, proč je tak málo svatých.
Pokud se rozhodneš změnit svůj život a zařadit se mezi chudé a pokorné, kteří podobně jako P. Marie se snaží najít milost u Boha, nesmíš se starat o to aby ses zalíbil lidem. Musíš se vyzbrojit odvahou, protože ji budeš potřebovat. Sv. Bonaventura říká, že přijdou za tebou tví předešlí přátelé a budou tě přesvědčovat, že to, co na sebe bereš je příliš tvrdé, že to nikdy nedokážeš, že si zkazíš zdraví, že riskuješ své dobré jméno a oblíbenost u lidí. Na všechny tyto pokušení třeba odpovědět s vírou jako sv. Augustin: „Mohli jiní, mohli jiné, proč i ty ne, Augustine!“
Zakončím tuto úvahu slovy sv. Augustina: „Matka ho nosila v lůně, my ho nosíme v srdci. Panna otěhotněla, když se v ní vtělil Kristus, naše srdce ať otěhotní vírou v Krista. Ona porodila Spasitele, naše duše ať porodí spásu a chválu. Ať nezůstanou naše duše neplodné, ale ať se stanou plodnými pro Boha.“