6. Velikonoční pondělí
Podstatou a také důsledkem naplnění se Duchem Svatým má být život ve shodě s Božím Slovem, tedy život řízený Kristem. Úsilí o takový život nazýváme životem v Duchu, nebo podle Ducha. Takový život nazýváme chozením v Duchu, nebo postupováním v Duchu Svatém.
Je to trochu jiné pochopení naplnění se Duchem Svatým než to, které se praktikuje v takzvaném charismatickém hnutí. Tam se obvykle dělá nějaký seminář trvající 4-7 týdnů o působení a darech Ducha Svatého a na závěr se modlí jedni za druhé o dary Ducha Svatého, při tom se praktikuje přímluvná modlitba s vkládáním rukou.
My jsme si také mluvili o tom, že naplnění Duchem Svatým se děje prostřednictvím modlitby, že se musíme modlit za to, abychom se stali naplněnými Duchem Svatým. V této cestě, kterou vám přednáším, je ve srovnání s předchozím způsobem taková praxe, že každý je osobně vyzván, aby se modlil za naplnění Duchem Svatým.
Neboť každý jeden z nás je pozván k tomu, aby se opíraje o víru v Boží přísliby, prosil Pána o naplnění Duchem Svatým. V charismatických skupinách se po přímluvné modlitbě objevují různé dary např.: dar jazyků, dar prorokování, dar uzdravování.
Písmo svaté rozlišuje ovoce a dary Ducha Svatého. V Gal 5,22–23 čteme: „Ale ovoce Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, zdrženlivost. Proti tomuto zákona není“.
Zase o darech Ducha Svatého se mluví zejména v 1 Kor 12,1: „A nechci, bratři, abyste nevěděli o duchovních darech.” O zásadách při využívání těchto darů se hovoří ve stejném dopise ve 14. hlavě. Potom sv. Pavel ukazuje různé dary, z nichž největším je láska. „Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Všichni učiteli? Dělají všichni zázraky? Mají všichni dar uzdravovat? Říkají všichni jazyky? Copak všichni vysvětlují? Ale usilujte o vyšší dary milosti. A ještě vznešenější cestu vám ukážu!” (1 Kor 12,29–31) a pak následuje ve 13 hlavě píseň o lásce.
Láska je ukázána jako největší dar a ovoce Ducha Svatého. Sv. Pavel to ještě jednou zdůrazňuje v hlavě 14, když říká: „Usilujte o lásku, dychtěte po duchovních darech, zvláště abyste prorokovali.” (14,1). Potom následuje řada podrobných informací o různých darech Ducha Svatého a o způsobu jejich využívání v křesťanském společenství, zejména na společných shromážděních, v době společné modlitby.
Není snadné uskutečnit rozlišení mezi ovocem a dary Ducha Svatého. Snad bychom to mohli vyjádřit takto: Ovoce Ducha slouží především naší osobní přeměně a našemu posvěcení. Jsou projevem nového života v člověku. Nový život však zase uschopňuje ke službě Bohu i lidem. Sloužit Bohu to znamená svědčit o něm a přibližovat jiné k Bohu, jakož i budovat jednotu mezi sebou a Bohem. Dá se říci, že ovoce Ducha Svatého signalizuje vnitřní proměnu člověka a přeměněný člověk dává svědectví a skrze to slouží jiným a vede je ke Kristu a do společenství křesťanů.
Dary jsou obecně určeny spíše k posvěcení společenství nebo pro určitou službu tomuto společenství. Často se stává, že kdosi dostane dokonce neobyčejné dary, ale oni sami ještě nesvědčí o vnitřní přeměně tohoto člověka. K potvrzení tohoto můžeme uvést slova samotného Pána Ježíše: „Mnozí mi v onen den řeknou: „Pane, Pane, jestli jsme neprorokovali ve tvém jménu? Nevyháněli jsme, ve tvém jménu zlé duchy a neudělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?“ Tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal; odejděte ode mě vy, co pácháte nepravost!“ (Mt 7,22-23)
Ale souvislost těchto Kristových slov je takový: „Ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane,“ vejde do nebeského království, ale pouze ten, kdo plní vůli mého Otce, který je na nebesích. (Mt 7,21). Kristus zdůrazňuje, že znamením toho, zda jsme blízko Boha, není prorokování či konání zázraků, ale život podle Ježíšovy vůle, podle vůle jeho Otce a podle jeho slova. Určitá znamení nejsou ještě sama o sobě čímsi nejdůležitějším a nejsou žádnou zárukou.
Dary Ducha Svatého jsou jakousi manifestací, projevem jeho přítomnosti a působení, jsou určeny především pro nevěřící jako svědectví a také k budování společenství křesťanů. Třeba je samozřejmě přijímat s úctou a vděčností, ale musíme je současně nechat ocenit starším církve, tedy kněžím a lidem duchovně zkušenějším, kteří posoudí jejich pravost a také jakým způsobem mají být užívány. Sv. Pavel to dělá ve 14 hlavě v Prvním listu Korinťanům.
Mimo to, tyto neobyčejné dary nejsou nutné k vedení života v Duchu Svatém. Nemůžeme přijmout tvrzení, že každý naplněný Duchem Svatým, musí nutně mluvit jazyky, nebo že každé mluvení jazyky je jistým znakem naplnění. Toto se neshoduje ani s Písmem ani s tradicí Církve.