V dnešním prvním čtení slyšíme Boží výzvu k soudu nad svým lidem. Bůh vyzývá celou přírodu, aby přišla k tomuto soudu, aby i ona pomohla správně rozsoudit: „Vstaň, horám předlož svůj spor, pahorky ať slyší tvůj hlas!“ Slyšte, hory, Hospodinovu při, popřejte sluchu, základy země, soudí se Hospodin se svým národem, s Izraelem vede svůj spor.“ Bůh vyzývá svůj lid na soud. Ne tak, jak si soud běžně představujeme my, kde člověk usvědčený Bohem z hříchu, může jen zahanbeně mlčet. Bůh zve člověka k uvažování a debatě a člověk se může hájit: „Lide můj, co jsem ti učinil, v čem jsem tě unavil (čím jsem ti byl k tíži), odpověz mi!“ Bůh zachází s námi jako se svými, jsme jeho a každého otce bolí, když musí trestat své děti. Proto nás raději vybízí k obrácení, aby trestat nemusel. Bůh nás nestvořil pro trest, ale pro Spásu.
Další text hovoří o Božích skutcích: „Vždyť jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví jsem tě vykoupil, poslal jsem před tebou Mojžíše, Áróna a Mirjam.“ Je zajímavé, že Bůh jakoby záměrně mlčel o ještě úžasnějším Božím skutku. Mohl by říci: „Já jsem tě stvořil. Povolal jsem tě k bytí, když jsi ještě nebyl. Myslel jsem na Tebe dřív, než ses počal.“ Samotný fakt stvoření by nás musel položit na lopatky. Ale Bůh nás nechce svým soudem zruinovat, proto mluví jen o věcech, které jsme osobně zažili a které si můžeme pamatovat.
Zkusme odpovědět na otázku: „Lid můj, co jsem ti udělal?“ V kontextu by tato otázka spíše vyznívala: „Co špatného jsem ti udělal?“ Ale mi se zkusme zamyslet nad nesmírným obdarováním. Už skutečnost stvoření hovoří o nesmírné Boží moci, ale také o nesmírné Lásce. Bůh, který je Vrcholně blažený sám ze sebe se rozhodl pozvat jiného, ne boha k účasti na svém bytí. Dal nám smysly, rozum i srdce, svobodu i vůli, abychom ho hledali a milovali. Bez něj bychom vůbec nemohli existovat.
V čem ale tedy tkví problém? Kromě těchto úžasných věcí jsme dostali i Boží zákon, mohli bychom říci: „návod k použití“, který když dodržíme, přivede nás bezpečně k Bohu, který pokud nedodržíme, tak se zničíme. A my všichni jsme se narodili do světa ve stavě vzpoury proti tomuto Božímu Zákonu, který je ale pro nás cestou Života. Důsledky této vzpoury zakoušíme sami na sobě, v utrpení, které jsme si způsobili tím, že jsme sešli z cesty Života, ale bylo na nás spácháno někým, kdo neposlouchá Boží zákon. Ne Bůh nás tresce, ale naše vlastní nerozumnost. To zlo, které zažíváme a proti kterému se bouříme, je důsledkem naší vlastní nerozumnosti.
Dále v textu vidíme, jak se už člověk usvědčený z hříchu ptá, co má dělat, jak usmířit Boží velebnost, jakou oběť má vlastně přinést. Zda je třeba přinést zápalnou oběť, tisíce beránků. „Co mám přinést Hospodinu, s čím se mám sklonit před vznešeným Bohem? Mám mu přinést zápalné oběti, jednoroční býčky? Má Hospodin zálibu v tisících beranů, v desetitisících potoků oleje? Mám mu dát za svůj zločin svého prvorozence, plod svého života za hřích své duše?“ V Jeruzalémském chrámu se zvláště v době Velikonočním přinášely opravdu tisíce beránků, nebo zda raději dát Bohu to, co má nejvzácnější, obětovat svého prvorozeného syna. I toto se běžně dělo v prostředí pohanských národů, uprostřed kterých žil Izrael. Dokonce praotec Abraham byl k tomu nabádán samotným Bohem, i když nakonec sám Bůh tuto oběť zastavil. Problém nesplatitelnosti hříchů z naší strany řeší sám Bůh v daru svého Syna.
A co tedy od nás chce Bůh: „Člověče, řeklo se ti, co je dobré, co od tebe Hospodin žádá: co jiného než jednat spravedlivě, milovat milosrdenství a pokorně kráčet se svým Bohem.“ Jednat právo znamená žít podle Božích přikázání, milovat slitování znamená, žít ve snaze o odpuštění a smíření s lidmi. Mě zvláště zaujalo a oslovilo to poslední: „pokorně kráčet s svým Bohem“. Je zde myšlenka „chození s Bohem.“ Chodit s Pánem, to znamená, ustavičně brát ohled na toho, kterého jsme přijali a který v nás zůstává, pokud ho těžkým hříchem nevyhostíme.
Často se vyznáváme ve sv. zpovědi: „Zapomněl jsem se pomodlit ráno, v poledne a večer“. Modlitba není něco, co můžeme po použití odložit. Modlitba je ustavičná potřeba naší duše, tak jako tělo potřebuje ustavičně dýchat, stejně tak duše potřebuje ustavičnou modlitbu. Modlitba nespočívá v tom, že musíme stále mluvit k Bohu, i když na začátku se naše modlitbě bude podobat spíše tomuto dialogu s Bohem. Jde o to, abychom se naučili chodit s Bohem, žít ustavičně ve vědomí Boží přítomnosti. Ale to nejdůležitější je žít ustavičně v pozitivním vztahu k Bohu. Základem modlitby je tento vztah, který nesmí být nikdy přerušen.
Jakmile těžkým hříchem přerušíme toto životodárné spojení, je třeba jej okamžitě obnovit lítostí a vyznáním hříchů. Jen ustavičná modlitba vede ke spáse. Kdo se ustavičně nemodlí, se podobá člověku, který se ráz nadechne a poté přestane dýchat a upadne do agónie. Modlitba to je pravidelné dýchání naší duše. Naše duše žije z Božího Ducha, který vstupuje do nás skrze naši touhu projevenou modlitbou. Pokud naše modlitba není ustavičným chozením s Pánem, nevede k čistotě srdce a tedy nevede ani k radosti. Modlitba má být ustavičná stejně jako láska. Jen ustavičná modlitba vede do Boží blízkosti. „Kdo se nemodlí, ten se nespasí!“ – říká jedno staré ruské přísloví. Ustavičná modlitba, to je život před Boží tváří a stálý ohled na Boha.
Sv. Řehoř Nazianský (326-390) nám zanechal tuto myšlenku o modlitbě: „Ustavičně žij v modlitbě a vždy děkuj Bohu za všechno, cokoli se s tebou děje. Ať tvůj rozum nepřestane myslet na Boha a jazyk se chrání od hříchu. Něco jiného je láska k moudrosti, a jiné je pamatování na Boha. Pamatovat na Boha je nutnější než dýchání a pokud se lze tak vyjádřit, kromě toho ani nemáme nic jiného dělat, než rozjímat dnem i nocí, večer, ráno i v poledne rozjímat a vzdychat a velebit Pána v každé době, ležíce i stojíce či kráčeje po cestě (Dt 6,7) a také při práci pamatovat na Boha a tímto pamatováním růst v čistotě.“