Dnešní evangelium tvoří vlastně závěr podobenství o rozsévači. Všichni můžeme ve vlastní zahradě nebo v přírodě pozorovat to, co Pán Ježíš říká. I apoštol potvrzuje, že Boží Slovo je živé a účinné, vždyť Boží Slovo je nejen psaná kniha ale i II. Božská Osoba, která je sama o sobě Životem. Tímto Slovem byl stvořen celý svět a všechno povstalo skrze něj a můžeme říci, že i do budoucna platí, že vše dobré, co se ještě na světě objeví, povstane skrze Něho. Možná si klademe otázku: „Když je tomu tak, proč nacházíme tak málo účinků v sobě i mimo sebe?“ V dnešním výkladu podobenství o rozsévači nám Pán Ježíš dává odpověď na tuto otázku. Vzhledem na náš vztah k slovu Božímu nás rozděluje do čtyř kategorii.
První skupinu tvoří „lidé nechápající“: „Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty.“ Sv. Pavel v prvním listě Korinťanům říká: „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (Živočišný člověk nepřijímá věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je pochopit, neboť jejich třeba duchovně posuzovat).“ (1 Kor 2,14) Je logické, že to, co člověk nepochopí, obyčejně ani nedokáže přijmout a zapamatovat si. Při poslechu Božího Slova potřebujeme zvláštní Boží pomoc, Světlo Ducha. Něco takové, jak o tom čteme při setkání Ježíše s emauzskými učedníky: „vykládal jim smysl Písem“, „otvíral jim Písmo“. Bez osobního přijetí Ježíše, bez přátelství s Bohem, tedy bez Boží milosti, nejsme schopni proniknout do hloubky Božího Slova. Nejsme velmi často dokonce schopní ani si zapamatovat slyšené Boží Slovo, ačkoli jinak máme dobrou paměť. Pokud chceme mít opravdový užitek ze studia Písma Svatého, měli bychom ho podobně jako Boží Tělo, přijímat ve stavu posvěcující milosti. Jinak nás to Slovo bude bolet. Ďábel opravdu číhá na Boží Slovo, jako ptáci na semeno padlé na kraj cesty. Podaří se mu toto dobré semeno ukořistit, pokud zůstane kdesi na pokraji našeho života a nevpustíme ho do svého srdce.
Druhou skupinu bychom mohli označit jako „lidé nestáli“. Je to člověk, kteří: „slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý.“ Mohli bychom říci, že jim chybí hloubka. Když přijde soužení a pronásledování pro Slovo, ihned odpadnou. Jsou to lidé bez hloubky duchovního života, lidé povrchní, často nadšení ale jen kdesi na povrchu. Kořenem duchovního života je spojení s Bohem, tedy modlitba. Tedy lidé nestáli právě kvůli tomu, že se nemodlí, protože se neživí z Boha. Pokud sami v sobě objevujeme tuto „nezakořeněnost“, dostáváme účinný lék: modlitbu. Jedno ruské přísloví říká: „Kdo se nemodlí, ten se nespasí!“ Stále se snažme o spojení s Bohem ve svých myšlenkách, slovech i skutcích a pak přineseme úrodu.
Třetí skupinu tvoří lidé obtíženi starostmi o tento svět. U nich je Slovo zaseto do trní. Sice „slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku.“ Svět, ve kterém žijeme, je místem boje. Sv. apoštol Jan nám píše v listě: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není.“ Vše, co nás zdržuje na cestě k Bohu, se stává zlem. V tomto smyslu i „dobré věci“ se mohou stát problémem, protože jsme vyzváni opouštět dobré věci kvůli Lepšímu. Ježíš nazývá trním to, co je často největší starostí nás lidi: „materiální blahobyt“. Mnoho lidí si kolem sebe až namáhavě buduje tento záhon trní. Odměna za naši starost, udušené Slovo. I proti této nemoci existuje lék a to dobrovolná chudoba ve smyslu evangelia. Ne bída ale svoboda od věcí. Už církevní otcové s oblibou říkali: „Ubi Krux, ibi victoria!“ – „Kde je kříž, tam je vítězství!“ Tedy dobrovolně přijaté sebe omezení v zájmu sebe zachovaní. Dobrovolně přijatý kříž nám poslouží podobně jako opora při fazolích. Tam, kde ji člověk zabodne, vyroste přes trní.
Poslední skupinu lidí tvoří ti, kdo slovo slyší a chápou, takže přináší užitek (úrodu). Úplně první přikázání lásky k Bohu začíná hebrejským slovem „Šema!“, které znamená: „Slyš a poslouchej“. Poslouchat, přemýšlet, chápat a uskutečnit. A zrno zaseto do dobré země je ten, co vyslechne Slovo a pochopí ho: toto přinese úrodu.
Sv. František by nám všem adresoval tato slova: „Protože ten, kdo je z Boha, slyší Boží slovo, máme i my, kteří jsme zvláštním způsobem ustanovení ke službě Boží, nejen poslouchat a konat, co Bůh vyslovuje, ale také opatrovat nádoby a ostatní předměty používané při bohoslužbě, které obsahují jeho Slovo. Skrze Boží Slovo hluboko do nás proniká vznešenost našeho Stvořitele. Proto napomínám všechny své bratry a posiluji je v Kristu, aby, pokud najdou kdekoliv napsáno Boží slova, zacházeli s nimi co nejuctivěji, a pokud to záleží na nich, sbírali je a ukládaly, pokud je najdou na nedůstojných místech nebo někde pohozené, a tak v nich ctili Pána, který je vyslovil. Mnoho věcí se totiž posvěcuje Božím slovem a mocí slov Kristových se děje i proměnění na oltáři.“