Svým podobenstvím „O rozsévači“ nám chce dát Ježíš odpověď na jednu základní otázku: Odkud se ve světě vzalo zlo? Je to otázka, která snad v dějinách lidstva zaměstnávala každého člověka, věřícího stejně jako i nevěřícího. Každý jeden z lidí se se zlem setkává. Zlo nás mate a zraňuje. Když zkoumáme psychický vývoj nějakého zločince, obvykle zjistíme, že je proto zlý, protože nepoznal skutečné dobro a skutečnou lásku. Cítíme, že jsme určeni pro dobro. Dobro je pro nás normální a samozřejmě. Na dobro jsme nastavení. Po dobře toužíme. Dobro způsobuje víru a víra je ovocem zkušenosti s dobrem. Základní výpověď Písma svatého o božím stvoření říká: „Viděl Bůh, že je to dobré!“
Po vyslechnutí tohoto vyznání, ještě více můžeme žasnout a ptát se, odkud se tedy vzalo na světě zlo. Bůh je nekonečně Dobrý a dobré jsou také všechny jeho díla. Ale nikdo neunikne zkušenosti utrpení, zla ve světě i v přírodě ale zejména problému mravního zla. Odkud pochází? „Nepřestával jsem hledat, odkud je zlo a nemohl jsem najít žádného východiska…“, říká sv. Augustin a jeho bolestné hledání nenašlo jiné východisko, pouze v obrácení k živému Bohu
Bůh koná absolutně svobodně, ne pod tlakem. Vše, co stvořil, stvořil z lásky a to se stejně týká andělského světa jako světa nás lidí. V pravém slova smyslu, absolutné zlo neexistuje. Absolutní zlo je vlastně neexistence, nebytí. Ale Bůh je Bytí a Život. Bůh je Láska, Věčné Přijetí, Otevřená Náruč pro všechno a pro všechny. Boží Slovo říká, že: „miluje vše, co je a neoškliví si nic z toho, co učinil“.
O skutečném zle budeme moci mluvit až při absolutním konci. Dokud je zde čas, je zde i možnost ustavičného zdokonalování. Proto člověk ani nemůže absolutně posoudit, co je dobré a co špatné. Zlo definujeme, jako něco, co nám škodí, ale odkud máme jistotu, že to, co nám v tomto světě škodí, nepomáhá zdokonalovat se pro Boží království, pro budoucí věk. Je tu však kdosi, kdo od počátku nenávidí člověka. Není to Bůh, ale je to bytost duchovní přirozenosti, inteligencí a mocí převyšující člověka. Je to Satan a jeho andělé. Ježíš ho nazývá „vrahem lidí od počátku“. Kniha Moudrosti ještě na jednom místě podává zajímavé vysvětlení: „Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti. Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt a kdo k němu patří, zakusí ji.“ (Mudr 2,23-24)
A přece platí, že Bůh drží stvořený svět pevně v rukou. Bůh je Absolutní Moc. Problém s ďáblem a s jeho mocí, to je náš problém, problém na úrovni vztahů stvoření ke stvoření. Není to problém na úrovni Bůh ke stvoření. Ďábel se může v tomto světě zdát silný jen proto, že mu to svou lhostejností nebo i zlobou umožňujeme. Jen v takovém smyslu můžeme hovořit o moci ďábla. Ďábel se v našem světě nemůže projevit bez naší součinnosti. Proto máme bdít a hlídat své chození s Bohem, svůj Ráj. Ježíš i jako člověk přemáhá ďábla a On sám říká: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“
V dnešním čtení z knihy moudrosti jsme slyšeli, jaký úžasný je ten, který nás stvořil: „Kromě tebe není Boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě.“ (Neexistuje král ani vládce, který by ti mohl dělat výčitky kvůli těm, které si potrestal.) Opravdu není nad Bohem nikdo, komu by se musel On zodpovídat a přece základem jeho moci je jeho spravedlnost a péči o všechno. Náš Bůh je pečlivý o všechno. Pán Ježíš to potvrzuje, když říká, že máme spočítány i všechny vlasy na hlavě. Bůh nás v každé chvíli znovu tvoří a udržuje v bytí svou mocí. Neexistuje v nás něco, co by ho mohlo překvapit, nebo zaskočit.
„Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému.“ Protože je Bůh Spravedlivý, spravuje všechno spravedlivě a pokládá za nedůstojné své moci, aby odsoudil toho, kdo si trest nezaslouží. „Neboť tvá síla je zdrojem spravedlnosti a to, že vládneš nade vším, činí tě shovívavým ke všem. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají.“
Bůh je spravedlivý, ale Boží spravedlnost je něco jiného než naše. Lidská spravedlnost dává každému, co si zaslouží. Boží spravedlnost dává každému to, co potřebuje. Pokud se Bůh, Všemohoucí Otec, Stvořitel uspořádaného a dobrého světa stará o všechny své stvoření, jak je to možné, že existuje zlo? Odpověď na tuto otázku představuje pouze souhrn křesťanské víry: dobrota stvoření, drama hříchu, trpělivá láska Boha, který vychází člověku vstříc svými smlouvami, vykupitelským Vtělením svého Syna, darem Ducha Svatého, založením Církve, silou svátostí, pozváním k blaženému životu, k čemuž se předem žádá souhlas pozvaných svobodných stvoření, ale kterému se mohou předem vyhnout, což je děsné tajemství. Neexistuje ani jen jedna čárka křesťanského poselství, která by, byť jen částečně, nebyla odpovědí na problém zla.
Proč Bůh nestvořil svět takový dokonalý, že by v něm nemohlo existovat žádné zlo? Ve své nekonečné moci by Bůh mohl vždy stvořit něco dokonalejší. Ale ve své nekonečné moudrosti a dobrotě chtěl Bůh svobodně stvořit svět, který je „na cestě“ ke své poslední dokonalosti. Andělé a lidé, rozumné a svobodné stvoření musí kráčet ke svému poslednímu určení skrze svobodnou volbu a hlavně lásku. Tedy mohou i zbloudit. A skutečně, zhřešili. Takto vstoupilo do světa mravní zlo, nesrovnatelně těžší než fyzické zlo. Bůh není v žádném případě, ani přímo, ani nepřímo příčinou mravního zla. Pokud ho dovoluje, tak jen proto, že respektuje svobodu svého stvoření a tajemným způsobem dokáže z něj vytěžit dobro: Neboť všemohoucí Bůh … protože je Nanejvýš Dobrý, by nikdy nedovolil, aby v Jeho dílech existovalo jakékoli zlo, kdyby nebyl dost silný a dobrý, že by ze samotného zla nepovstalo dobro. Takto, časem, můžeme objevit, že Bůh ve své Všemohoucí Prozřetelnosti, může způsobit dobro z následků zla, i mravního, které způsobily jeho stvoření: Z největšího mravního zla, jakého se člověk vůbec dopustil, z vraždy Božího Syna, což způsobily hříchy lidí, Bůh svou překypující milostí, vyvodil největší dobro: oslavení Krista a naše Vykoupení. Zlo se přeměnilo na ještě větší dobro.