Pán Ježíš nám podobenstvím „O rozsévači“ chce dát odpověď na jednu základní otázku: Odkud se ve světě vzalo zlo? Je to otázka, která zajímá každého člověka, věřícího i nevěřícího. Každý se potkává se zlem. Zlo nás mate a zraňuje. Cítíme, že jsme určeni pro dobro. Dobro je pro nás normální a samozřejmě. Na dobro jsme nastavení, po dobru toužíme. Víra, kterou Bůh od nás očekává, předpokládá dobro a dobro vede k víře. Bůh je nekonečně Dobro a všechny jeho díla jsou dobré. Základní výpověď Písma Svatého o božím stvoření říká: „Viděl Bůh, že je to dobré!“ A přece se nikdo z nás nevyhne zkušenosti s utrpením, se zlem v sobě i v přírodě. Odkud se tu vzalo zlo? Nepochopíme to, dokud nepřijmeme výklad, který nám nabízí Písmo. Do úžasného Božího díla Stvoření se vloudil hřích – vzpoura stvořených bytostí.
Filozofie říká, že zlo je nedostatkem Dobra. Bůh se z nesmírné své dobroty rozhodl dát účast na svém bytí úplně jinému, tomu co nebylo – svému stvoření (ne Bohu), které povolává k bytí. Plození Božího Slova vychází z nesmírné plnosti Boha a nese atributy této plnosti, stvoření má základ v nicotě, i když se tajemně opírá o Boží plnost. V porovnání s Bohem se stvoření jeví jako nedokonalé, i když právě tato nedokonalost je možností naší existence. Nechci tvrdit, že hřích spáchal Bůh tím, že stvořil něco jiného než Boha, neboť nás stvořil z nesmírné lásky a pozval nás na cestu zbožštění, ale možnost hříchu leží právě na této cestě z nicoty ke zbožštění. Spása stvoření je v pozvání nahlížet Boží Nádheru a v milování Boha. Láska má moc proměňovat milujícího v Milovaného. Pohled milujícího na Milovaného je plný blaženosti.
Na nádheru Boží se dá nahlížet, ale i zazírat. Stvoření místo Lásky může zvolit závist. Závist je překroucením Lásky. I v Lásce i v závisti je touha po předmětu, ale v závisti je to nesprávný, nemocný vztah, který chce vše pro sebe a kvůli sobě. Láska naopak zapomíná na sebe, závist je vrcholně soustředěna na sebe. Láska se stravuje, vydává, obětuje; závist se sžírá. Láska je jako Slunce, které rozjasní všechno, kam se dostanou jeho paprsky. Závist je jako černá díra, která vše pohltí, co se dostane do její blízkosti a dokonce nevyzáří ani světlo. Jen Láska je řešením napětí mezi stvořením a Stvořitelem. Sv. Augustin viděl v závisti „typický ďábelský hřích“. Sv. Jan Zlatoústý učí: „Chtěli byste sami spatřit oslaveného Boha? Dobře, potěšte se z toho, že se daří vašemu bratrovi a najednou bude oslaven Bůh skrze vás. Chvála Bohu za to, řekne se pak, že jeho služebník dokázal přemoci závist a měl radost ze zásluh jiných.“ (Homilie in ad Romanos 7,3)
Římský katechismus nás učí, že za rozhodnutím našich prarodičů zvolit neposlušnost stojí hlas svůdce, který se staví proti Bohu, a který ze závisti uvrhne lidi do smrti. Písmo a církevní tradice vidí v této bytosti padlého anděla, nazývaného satan nebo ďábel. Církev učí, že na počátku to byl dobrý anděl, stvořený Bohem. „Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobří, ale sami ze sebe udělali špatných.“ (IV. Lateránský koncil).
Nad touto výpovědí koncilu je hodno se zamyslet. Jak se z dobré bytosti může stát bytost špatná. Absolutné, Nestvořené Dobro, kterým je Bůh, se nikdy nemůže svrhnout na zlo. Ale dobrota ostatních (stvořených) bytostí, je dobrota darována a v každém momentě závislá od Boha. Jakmile se stvoření uzavírá před Bohem, ztrácí svou dobrotu. Je to podobně jako se světlem měsíce. Měsíc odráží světlo slunce. Jakmile se postaví zem mezi slunce a měsíc, například při zatmění, tak měsíc přestává svítit. Satan a jeho andělé si podřízli životodárnou tepnu, kterou je poslušnost Bohu a jeho Slovu. Ztratili kontakt s Pravdou, Láskou, Životem i Krásou.
Andělé i lidé mají totéž poslání od Stvořitele: mít účast na jeho božském bytí na základě svobodné volby. Lásku, které děkují za svou existenci, mají přiměřenou láskou opětovat a tak ve výměně lásky mohou mít účast na Božím životě, kterým je Láska. V listu Kolosanům čteme: „On (Ježíš) je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, trůny i panství, vlády i mocnosti. Vše je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Kol 1,15-16) Podle tohoto citátu je člověk Ježíš a s ním i my, smyslem a cílem celého kosmu. Andělé byli postaveni do služby tohoto plánu spásy. Simeonovo prorocké slovo k Marii tvrdí: „On je ustanoven k pádu a povstání mnohých v Izraeli a na znamení, kterému se bude odporovat. A tvou vlastní duši pronikne meč…“ (Lk 2,34 násl.) V tomto verši je řeč o protestu, který zasahuje lidstvo, ale ještě spíše svět andělů až do nejvyšších hierarchií. Protest patří dítěti na rukou Matky. Jedním je na pád, jiným na povstání. Z toho vyplývá, že kritériem možnosti mít účast na věčné Boží blaženosti je Ježíš, vtělené Boží Slovo.
V liste Židům je naznačeno, že andělé jsou vyzváni poklonit se vtělenému Božímu Slovu. „Když uvádí prvorozeného na svět, říká: „Ať se mu klanějí všichni Boží andělé.“ (Žid 1,6) Andělé ve své inteligenci, ve svém poznání, které proniká kosmické souvislosti a silou převyšující člověka, existující mimo našeho času, vidí všechno z nadhledu. A tak jim bylo dáno nahlédnout do plánu, jak se Bůh v Ježíši Kristu stane člověkem – s nabídkou takového Boha uznat za svého Pána a za svou spásu. Mohli poznat: takový je Bůh, toto je Bůh, toto nepatrné dítě, tento muž, který svým učedníkům myje nohy, milující i nepřátele, tento bičován, posmíván, oplývaný, tento na kříži přibitý. Bůh se zjevil jako tichý a pokorný, sloužící všemu a všem. A jak zareagovali andělé, když to viděli a nahlédli do Božích plánů, vědomi si při tom vlastní nesmírné převahy nad člověkem?
Legenda vypráví o tom, že Lucifer zvolal: „Nebudu sloužit!“ Někteří se rozhodli pro svou přesilu a proti takovému „bezmocnému Bohu“ a proti člověku, jako možnému „Obrazu Boha“. Odvrat od Boha, od Lásky, která se kvůli člověku dala dobrovolně ukřižovat, se překrývá s jejich rozhodnutím: člověka vytrhnout jeho Stvořiteli a v bezedné nenávisti ho zničit, a tím zasáhnout i samotného Boha. Tak se vzbouřili proti principům Lásky, na kterých stojí celé Nebe, aby silnější pomáhal a sloužil slabšímu, aby chytřejší pomáhal nezkušenému, aby ten, kdo chce být první, sloužil ostatním. Tímto způsobem sloužící spolupráce by andělé dosáhly své vlastní posvěcení a dokonalost.
Ďábel a jeho andělé odpadli od Živého Boha. Využili lidskou nevědomost a navedli Adama na hřích. Podobenství hovoří obrazně o noci, když všichni spali. Ďábel zasel na Boží pole plevel. Opravdu existují na světě skutečnosti, které se nám nedají nijak sloučit s Boží dobrotou. Rádi bychom tyto skutečnosti ze světa odstranili. A přece Boží rozhodnutí říká: „Nechte obojí růst až do žně!“ Bůh dokáže ve své nesmírné moudrosti vytěžit i ze zla dobro.
Satanova moc není neomezená. I on je jen tvor, sice mocný vzhledem k nám, protože je duch, ale ne vzhledem k Nestvořenému Bohu, protože je jako jeho stvoření v každé chvíli na něm závislý. Nemůže zmařit budování Božího království. I když satan působí ve světě z nenávisti vůči Bohu a jeho království, které je v Ježíši Kristu, a i když jeho činnost působí vážné škody, fyzické i morální, každému člověku i společnosti, tuto činnost dopouští Boží prozřetelnost, která mocně a přitom nenásilně řídí dějiny člověka i světa. Proč Bůh dopouští tuto Ďáblovu činnost, je velkým tajemstvím, avšak víme, že „všechno napomáhá k dobru tím, který milují Boha“ (Řím 8,28).
Proč Bůh nestvořil svět takový dokonalý, že by v něm nemohlo existovat žádné zlo? Ve své nekonečné moci by Bůh mohl vždy stvořit něco lepšího. Ale ve své nekonečné moudrosti a dobrotě chtěl Bůh svobodně stvořit svět, který je „na cestě“ ke své dokonalosti. Andělé a lidé, rozumné a svobodné stvoření, musí kráčet ke svému poslednímu určení skrze svobodnou volbu a hlavně lásku. Tedy mohou pobloudit. A skutečně, zhřešili. Takto vstoupilo do světa mravní zlo, nesrovnatelně těžší než fyzické zlo. Bůh není v žádném případě, ani přímo ani nepřímo příčinou mravního zla. Pokud ho dovoluje, tak jen proto, že respektuje svobodu svého stvoření a tajemným způsobem dokáže z něj vyvodit dobro: Neboť Bůh všemohoucí, protože je nanejvýš dobrý, by nikdy nedovolil, aby v Jeho dílech existovalo jakékoliv zlo, kdyby nebyl dost silný a dobrý, že by ze samotného zla nepovstalo dobro. Takto, časem, můžeme objevit, že Bůh ve své všemohoucí prozřetelnosti, může způsobit dobro i z následků zla. Vždyť z největšího mravního zla, jakého se člověk vůbec dopustil, z vraždy Božího Syna, Bůh svou překypující milostí, vyvodil největší dobro: oslavení Krista a naše Vykoupení. Zlo se proměnilo na ještě větší dobro.
Říkal jsem, že z andělů se stali démoni, protože odmítli přijmout Boží Slovo, skrze které a pro které byli stvořeni. Naše situace je opačná. Narodili jsme se jako lidé ošklivě postižení dědičným hříchem, téměř na pozici jakýchsi hříšných duší v těle. Bůh nám nabízí spásu. Ale tato Spása nespočívá jen v pravidelném chození do kostela, ale především v přijímání Božího Slova a celé Kristovy reality, která je ve svátostech církve. Spaseni můžeme být vírou skrze Slovo a svátost, jinak to nejde. Kdo nejí, neroste. Kdo věří, ten se otevírá a přijímá, a tedy roste do spásy.