V dnešním evangeliu slyšíme, jak Ježíš začal dělat výčitky městům, ve kterých udělal nejvíce zázraků, a nečinili pokání. Smyslem vší Ježíšovy snahy a všeho, co učil a konal, je naše Spása, ke které přicházíme skrze víru a žité pokání. Je těžké přesvědčit právě nás věřících, že všichni potřebujeme konat pokání. Zakládáme si, podobně jako židé, na své zděděné víře. Tato jistota u mnoha pramení z vědomí příslušnosti k církvi. „Jsem katolík, z toho vyplývá – budu spasen“. Tato věta je logický v pořádku. Opravdu je pravda, že katolická církev má všechny předpoklady k tomu, aby nás ke spáse přivedla. Otázka však spočívá v čemsi jiném: „Zda jsem opravdu katolík? Zda opravdu žiji ve shodě s učením církve, zda žiji ze Slova Božího, žiji Boží Slovo a přijímám svátosti církve?“
Zřejmě i proto je v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který dělá pokání, než nad 99 spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Totiž těch 99 spravedlivých, který pokání nepotřebují, vůbec neexistuje. Všichni potřebujeme pokání a v nebi mají andělé radost z těch, kdo to chápou. Jedna povídka vypráví o světci, který se ptal anděla: „Kdo je v nebi?“ Byl zděšen, když slyšel, že nejsou tam ani katolíci ani evangelíci a dokonce ani pravoslavní, ani židé. Proto se znovu ptal: „Kdo tedy je v nebi?“ Anděl odpověděl: „Kajícníci!“ První společenství, které vzniklo okolo sv. Františka, lidé nazvali: „Kajícníci z Assisi!“
Potřeba pokání vyplývá ze situace člověka po dědičném hříchu a patří k základním požadavkům proroků i Ježíše. „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ Ježíš vyzdvihuje pokání jako centrální pojem svého poselství. Na mnoha místech evangelia vyzývá: „Čiňte pokání!“ Pokání se koná a někdy tak tvrdě jak se pracuje na denní chléb. Pokud jsem hřešil, mám to napravit. Pán Ježíš nikde neříká: „Pokud budete chodit pravidelně na zpověď, je to v pohodě!“ Velmi často si zaměňujeme pokání se svátostí pokání, i když nejde přesně o to samé. I když zpověď nazýváme „svátostí pokání“, pokání je významově širší pojem. Zpověď je jen malou částkou z toho, co pokání všechno zahrnuje. Kdyby naše zpověď byla správně prožívaná, byla by pokáním, ale pokud je jen vyznáním hříchů, bez snahy o vnitřní změnu života, bez skutečné lítosti a předsevzetí, není pokáním.
Pokání má být stylem celého křesťanského života. Pokání je výzvou pro všechny křesťany, na všech stupních duchovního života, musí se stále prohlubovat. Jeho završením je smrt přijata z lásky k Bohu. Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Písmo sv. i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitba, almužna, které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě, k Bohu a k bližním. Čtení Písma sv., Modlitba liturgie hodin a Otčenáše, každý upřímný úkon Bohopocty v nás oživuje ducha obrácení a přispívá k odpuštění hříchů.
V hebrejských textech SZ bývá pokání označováno slovem tešuva a to je odvozené od slova suva = návrat. „Suva Jisrael ad Hašem elokecha“ – „Vrať se, Izrael, k Hospodinu, Bohu tvému“. Pokání to je radostný návrat domů k Otci. Sv. Antonín z Padovy mluví o pokání jako o svatbě plné radosti. Mezi znaky pravého pokání patří radost a jásání srdce a oslavná chvála Boha. V řečtině se pro pokání užívá termín metanoia. Toto slovo je výzvou: „Změňte smýšlení!“ a vyjadřuje duchovní podmínku návratu k Bohu a společenství s Ním. Změňte smýšlení, ne ve smyslu jiného lidského způsobu smýšlení, ale jak říká apoštol: „Smýšlejte tak, jako Kristus Ježíš: On, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na své rovnosti s Bohem, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se podobný lidem a podle vnějšího zjevu byl pokládán za člověka. Ponížil se, stal se poslušným až k smrti, až na smrt na kříži.“ (Řím 2,68)
Opravdové a plodné pokání začíná tam, kde se stáváme učedníky Ježíše. Bůh je Blaženost, ale můžeme ho takto poznat jen tehdy, když se správně naladíme. Po dědičném hříchu jsme jako rozladěné rádio. Přestože jsou v éteru kolem nás rádiové vlny, na kterých je krásná hudba, nejsme schopni se z ní těšit, dokud si nenaladí přijímač na správnou frekvenci. Ve vztahu k Bohu je tou správnou frekvencí Boží Slovo a tím naladěním souhlas s Ním.
Můžeme si položit otázku: „Už jsem změnil smýšlení, nebo jsem stále přesvědčen, že mi nic netřeba v mém životě a myšlení měnit? Pokud se v životě řídíme stále jen lidskou chytrostí, ještě nekonáme pokání. Pokání začíná tam, kde začínáme žít Boží Slovo. Pokud to nekonám, i pro mě platí to, co Ježíš říká o Kafarnaum: „Běda ti, dokdy se budeš vyvýšovat?“
Základní pýcha, která je překážkou spásy, spočívá v tom, že Ego se posadilo na trůn života a místo Božího Slova zbožňuje sebe sama. Toto je vyvýšenost, o níž mluví Ježíš v evangeliu. Základní pokora, potřebná ke spáse, spočívá v sestoupení z trůnu života. V odevzdanosti tohoto místa řízení Božímu Slovu. Pokání je ochotou přijmout Boží Království v osobě Ježíše Krista. Adam zhřešil tím, že si vzal život do vlastních rukou a rozhodl se žít jen podle sebe a pro sebe. My všichni jsme tuto formu života zdědili po něm. Jsme vůči Bohu hříšné „soběstační“. Základní skutek pokání je v znovu přijetí Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Uznat Boží nárok na sebe. Slovo víra, v jazyce, kterým mluvil Pán Ježíš, má asi takový smysl, jak nechat se vést. Je to opak toho co udělal Adam. Jde o to, aby se ego pokořilo před Božím Slovem, aby sestoupilo z trůnu. Musí se vzdát místa zbožňování a uvolnit ho Bohu. Zapření sebe to je snaha vzdát se tohoto vedoucího postavení. Nežít svůj život, ale žít Boží Slovo. Nechtít být středem všeho.
Obrácení a každodenní pokání nacházejí svůj pramen a svůj pokrm v eucharistii, protože v ní je zpřítomnění oběť Krista, který nás smířil s Bohem, ní jsou živeni a posilování ti, kteří žijí z Kristova života. Eucharistie řeší náš největší problém, naši bezbožnost a hříšnou soběstačnost. V ní se učíme i eucharistickému životnímu stylu, vděčnosti vůči Bohu a oslavě Boha. Snaha o časté sv. přijímání nás vede k duchovnímu zápasu s hříchem, který vládne v našich srdcích. Zápas s hříchem spočívá v tom, že neděláme to, co sami chceme, protože naše vůle tíhne ke zlému. Musíme dělat to, co vyžaduje Ježíš. On je náš životní styl. Nemůžeme koketovat s hříchem, když chceme přistupovat k eucharistii.
O sv. Františkovi čteme: „A ačkoli sv. František ještě nekázal lidu veřejně, ubírajíc se cestou, napomínal a povzbuzoval muže i ženy, říkajíc prostě s láskou: „Milujte Boha, bojte se ho a čiňte pokání za své hříchy“. A bratr Egid říkával: „Dělejte, co vám říká tento můj duchovní Otec, protože vám říká to nejlepší!“