Ve včerejším evangeliu jsme slyšeli Ježíšovo „běda“ městům, které neuvěřili. Dnes slyšíme z jeho úst zvelebování Boha Otce, Pána nebe země, že svá tajemství skryl před moudrými a chytrými, ale odhalil je maličkým. Kdo jsou tito maličcí. Maličký je ten, kdo si uvědomuje svou závislost a chce žít pod vládou Otce, neboť mu je tam dobře. Jedním z projevů dospělosti je schopnost samostatné existence. Dítě se tehdy stává dospělým, když začíná být samostatným. Jeho přechod k dospělosti hodnotíme pozitivně a to je správné. Nemáme rád typy dětinských lidí, nedozrálých, neschopných přijmout odpovědnost. To co se nám líbí na dětech, nelíbí se nám na lidech dospělých. Žádný otec ani matka by nechtěli celý život bdít nad svým potomstvem jako nad malými dětmi.
I když je samostatnost pozitivem ve vztahu k lidem, není pozitivem ve vztahu k Bohu. Před Bohem jsme a máme zůstat dětmi. Ne ve smyslu nezodpovědnosti ale ve vědomí stálé závislosti. Tato závislost je však spásná. Prvotní hřích spočíval v tom, že se člověk začal vůči Bohu chovat jako „dospělý“ ve smyslu nezávislosti. Dalo by se to vyjádřit tím kratičký zvoláním, které známe z pohádky „Sůl nad zlato“: „Já sám!“ Vzal si život do vlastních rukou a sám si chce určit, co je pro něj dobré a co špatné. Nechce přijmout do svého života Boží zákon. Tím, že odmítá Boží vládu, dostává se pod moc zlého ducha. V jeho bytosti se projevují různé deformace. Po dědičném hříchu se nám rozum zatemnil, vůle se naklonila ke zlu a probudila se v nás žádostivost.
„Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna jenom Otec, ani Otce nezná nikdo jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“ Krásné o těchto skutečnostech mluví ve svém traktátu „Proti bludům“ sv. Irenej: „Nikdo nemůže znát Otce bez Božího Slova, čili bez Synova zjevení, a ani Syna bez Otcovy přízně. Otcovu přízeň však dovršil Syn; Otec posílá, Syn je poslán a přichází. A Otce, který je pro nás neviditelný a nevymezitelný, poznává jeho vlastní Slovo a přestože je nevyslovitelný, ono nám ho vyslovuje. A zase naopak: jen Otec poznává své Slovo. I jedno i druhé zjevil Pán. A proto Syn svým zjevením zjevuje pravdu o Otci. Neboť zjevení Syna je pravda o Otci; vždyť skrze Slovo se zjevuje všechno. A Otec na to zjevil Syna, aby se skrze něho zjevil všem a těch, co mu věří, spravedlivě přijal do nesmrtelnosti, věčné blaženosti. Ale věřit mu znamená plnit jeho vůli.
A tak skrze samo stvoření Slovo zjevuje Boha Stvořitele, skrze svět Pána a Původce světa, skrze dílo Umělce, který ho vytvořil a skrze Syna toho Otce, který Syna zplodil. A toto všichni sice stejně vyslovují, ale ne stejné věří. I skrze Zákon a Proroky Slovo stejně ohlašovalo sebe i Otce a všechen lid stejně poslouchal, ale ne všichni stejně uvěřili. A Otec se ukázal skrze ono Slovo, které se stalo viditelným a hmatatelným, přestože mu nevěřili všichni stejně: ale všichni viděli v Synu Otce. Vždyť to neviditelné u Syna je Otec a viditelné Otce je Syn.
Syn ve službě Otci zdokonaluje vše od začátku až do konce a bez něj nikdo nemůže znát Boha. Neboť pravda o Otci je Syn, pravda o Synu je v Otci a skrze Syna se zjevila. A proto Pán řekl: „Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo jenom Syn a ti, kterým to Syn zjeví”. To „zjeví” nebylo řečeno pouze do budoucna, jakoby Slovo začalo zjevovat Otce až tehdy, když se narodilo z Marie, ale vztahuje se obecně na celou dobu. Syn je od počátku při svém stvoření a zjevuje Otce všem, kterým chce, kdy chce a jak chce Otec. A proto ve všem a skrze vše je jeden Bůh Otec, jedno Slovo – Syn, jeden Duch a jedna Spása pro všechny, kteří v něho věří.“