Ježíš řekl apoštolům: „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj (přinesl pokoj na zem); nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel rozdvojit syna s otcem, dceru s matkou a snachu s tchyni (přišel jsem postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni): lidé s vlastní rodiny se s člověkem znepřátelí.“ Nevím, kdo z vás by při volbách odevzdal hlas straně, která by se hlásila k takovému programu. A přece kráčíme za Ježíšem. Buď jsme ho nepochopili, nebo jsme se nad jeho slovy hlouběji nezamýšleli. Kdo chce pokoj ze všemi lidmi, ten si zmýlil loď. Církev není výletní ale bitevní loď.
Všichni milujeme pokoj. Toužíme po pokoji. Můžeme mluvit o dvojím pokoji. První ve smyslu hebrejského slova Šalom je pokoj dokonalosti, který nastupuje tehdy, když nějaké bytí dosáhlo svou dokonalost. Je to pokoj pramenící z dokonalosti věcí, je to nebeský pokoj. Je znamením dosažení dokonalosti. Vlastnit Boha je Šalom.
Druhý pokoj bychom mohli definovat jako pokoj smrti, zastavení růstu, jakési falešné upokojení. Dokud jsme nedospěli ke stavu dokonalosti, nebo alespoň nekráčíme k ní, je každý pokoj falešný. Boží Slovo nám často odnímá tento falešný pokoj ustrnutí a usvědčuje nás z hříchu.
V dnešním evangeliu Pán Ježíš říká, že nepřišel na zem uvést pokoj. Pro svět, který je ve své podstatě pomýlený, nepřinesl něco, co bychom mohli nazvat světovým mírem, klidem zbraní. A přece přináší pokoj, ale ne světu, ale svým učedníkům a to po zápase na kříži. Přináší pokoj těm, kteří se nejprve dali do hloubky znepokojit mečem Božího Slova. Svět po prvotním hříchu není rajskou zahradou, kde bychom mohli chodit nazí. Svět je bojištěm a to v každé chvíli a v každé oblasti. V každém okamžiku se rozhodujeme pro nebo proti Bohu a jeho Slovu.
„Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden.“ Co stojí nad láskou k nejbližším? k otci, k matce, k synovi, k dceři? Kdo se odváží tvrdit, že existuje něco víc a krásnější než mateřská, otcovská, synovské nebo manželská láska? To co tvrdí Ježíš není lidské ale je to Božské. Bůh nechce, abychom se milovali opičí láskou, proto že jsme jedné krve, jedné rasy, jednoho národa. V Božích očích má láska hierarchii a na prvním místě je Láska k Absolutnu. Láska má vždy následovat vyšší hodnotu, větší dobro. Jedině tehdy můžeme mluvit o normální lásce a o zdravé lásce. Smyslem lásky je zakotvit v Absolutnu, v Bohu. Největší hodnotou stvořeného Vesmíru je Ježíš. Proto mu máme dát přednost před vším a přede všemi.
„A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mne hoden.“ Všichni máme svůj kříž. Každý ví, co ho nejvíce v životě zraňuje, na čem nejvíce umírá sobě. Každý kříž dobrovolně přijatý se stává nástrojem Boží výchovy. Na kříži umíráme vlastnímu sobectví.
„Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, a kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne jej.“ Všechny reklamy světa slouží k tomu a učí, jak si co nejvíce užít, jak co nejméně trpět. Liberální společnost nás plánovitě vyučuje, jak co nejvíce vytěžit ze života tělesné rozkoše. Spása člověka však není v sycení ega. Spása je ve ztrátě života podle vzoru našeho Ukřižovaného Pána. Ztratil život pro nás všechny a tak nám nejúžasnějším způsobem zjevil Boha. První lidé zhřešili tím, že si svůj život vzali do vlastních rukou, že chtěli žít podle sebe a pro sebe a tak ztratili Boha, který je Láska. Apoštol Pavel nazývá tento pomýlený životní trend „soustředěním na sebe“. Nemáme žít pro sebe, ale pro Pána. V tom je naše svoboda a velikost. Stáváme se tím, co milujeme. Pokud milujeme jen sami sebe, nikdy sebe samých nepřekročíme. Pokud miluji jen člověka, nikdy nebudeme božskými, ale pokud miluji Boha nadevše a lidí, kvůli němu, postupně začínám mít účast na jeho bytí.
„Kdo vás přijímá, mne přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal.“ Důstojnost Kristových učedníků je tak velká, že kdo přijme učedníka pro Boží Slovo, které hlásá, přijme samotného Ježíše. A kdo přijme Ježíše příjme Otce.
Zamysleme se, jak je to s naší láskou. Milujeme Boha nade vše a přede vším, nebo jen kdesi na okraji svých zájmů, svého srdce, za všemi známými, přáteli a příbuznými. Milujeme ho skutečně z celého srdce, z celé duše, z celé mysli a ze všech síl? Jsme ochotni odumřít svému sobectví a dát přednost Jemu a Jeho vůli před sebou, nebo žijeme sami pro sebe, plný sebe a realizování svých životních plánů? Bože nauč nás milovat tě tak, jak si to právem zasluhuješ.