V dnešním prvním čtení a evangeliu jsme slyšeli něco, co může každý pozorovat a potvrdit ve vlastní zahradě nebo v okolní přírodě. Nejprve nám prorok Izaiáš mluví o životnosti Božího Slova. „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“ I apoštol potvrzuje, že Boží Slovo je živé a účinné, vždyť Boží Slovo je II. Božská Osoba, která je Životem samým. Tímto Slovem byl stvořen celý svět a vše povstalo skrze Něj a můžeme říci, že i do budoucna platí, že všechno dobré, co se ještě na světě objeví, povstane skrze Něj.
Toto Boží Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Tím nám zjevilo, že člověk má v sobě schopnost přijmout Boží Slovo jako svůj život. Známe dvě úrovně života, ve kterých se děje náš růst. A to nevědomou, biologickou, která se děje bez naší vůle. Nedá se říci „proti naší vůli“, protože tuto úroveň života jsme dostali dříve, než se dalo mluvit o naší osobě a o její vůli. Druhou úroveň bychom mohli označit jako vědomou, svobodnou. Jakmile existuje naše osoba obdařená svobodnou vůlí, může si vybrat, zda chce na duchovní úrovni růst. Tento vědomí, duchovní život provádíme svobodně, vždy když žijeme Slovo Boží. Sv. Pavel v listu Římanům říká, že „celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě.“ Celá příroda doslova toužebně očekává zjevení Božích synů a to se má udát skrze nás, kteří přijímáme a žijeme Boží Slovo.
Možná si klademe otázku: „Když je toto všechno Pravda, proč nacházíme tak málo účinků v sobě i kolem sebe?“ V dnešním podobenství o rozsévači nám Pán Ježíš dává odpověď na tuto otázku. Vzhledem ke slovu Božímu nás rozděluje Ježíš do čtyř kategorií.
1. První skupinu tvoří „lidé nechápající“: „Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.“ Sv. Pavel v Prvním listě Korinťanům říká: „Přirozený (živočišný) člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ (1 Kor 2,14) Je logické, že to, co člověk nepochopil, obvykle ani nedokáže přijmout a zapamatovat si. Při poslechu Božího Slova potřebujeme zvláštní Boží pomoc, Světlo Ducha svatého. Něco takové, jak o tom čteme při setkání Ježíše s učedníků putujícími do Emauz: „vykládal jim smysl Písem“, „otvíral jim Písmo“. Bez osobního přijetí Ježíše, bez přátelství s Bohem, tedy bez Boží milosti, nejsme schopni proniknout do hloubky Božího Slova. Velmi často dokonce nejsme schopni ani si zapamatovat slyšené Boží Slovo, ačkoli jinak máme dobrou paměť. Pokud chceme mít opravdový užitek ze studia Písma Svatého, měli bychom ho podobně jako Boží Tělo, přijímat ve stavu posvěcující milosti. Jinak nás to Slovo bude bolet. Ďábel opravdu číhá na Boží Slovo, jak ty ptáky na semeno padlé na kraj cesty. Podaří se mu toto dobré semeno ukořistit, pokud zůstane kdesi na pokraji našeho života a nevpustíme jej do svého srdce.
2. Druhou skupinu bychom mohli označit, jako „lidé nestáli“. Jsou to lidé, kteří „vyslechnou Slovo a hned ho s radostí přijímají, nicméně nemají v sobě kořen, jsou nestálí.“ Mohli bychom říci, že jim chybí hloubka. Když přijde soužení a pronásledování pro Slovo, ihned odpadnou. Jsou to lidé bez hloubky duchovního života, lidé povrchní, často nadšeni ale jen kdesi na povrchu. Kořenem duchovního života je spojení s Bohem, tedy modlitba. Tedy lidé nestáli právě kvůli tomu, že se nemodlí, protože se neživí z Boha. Pokud sami v sobě objevujeme tuto „nezakořeněnost”, dostáváme účinný lék – modlitbu. Jedno ruské přísloví říká: „Kdo se nemodlí, ten se nespasí!“ Nejde o modlitbu v smyslu našeho rozdělení času, ale jde o modlitbu, jako o životní stav, jako o formu lásky k Bohu, která nikdy nekončí. Stále se snažme o spojení s Bohem v milosti, ve svých myšlenkách, slovech i skutcích a pak přineseme úrodu.
3. Třetí skupina tvoří „lidé obtížení starostmi o tento svět“. U nich je Slovo zaseto do trní. Sice „vyslechnou Slovo, ale starosti tohoto světa a vábivé bohatství udusí v nich Slovo, které nepřinese úrodu“. Svět, ve kterém žijeme, je místem boje. Sv. apoštol Jan nám píše v listu: „Nemilujte svět, ani co je ve světě. Kdo miluje svět, v tom není Otcova láska.“ Všechno, co nás zdržuje na cestě k Bohu, se stává zlem. V tomto smyslu i „dobré věci“ se mohou stát problémem, protože jsme vyzváni opouštět dobré věci kvůli Lepšímu. Ježíš nazývá trním to, co je často naši největší starostí: „materiální blahobyt“. Mnoho lidí si kolem sebe až namáhavě buduje tento záhon trní. Odměna za naši starost je udušené Slovo. Také proti této nemoci existuje lék a to dobrovolná chudoba ve smyslu evangelia. Ne bída ale svoboda od věcí. Už církevní otcové s oblibou říkali: „Ubi krux, ibi victoria!“ – „Kde je kříž, tam je vítězství!“ Tedy dobrovolně přijaté sebe-omezení v zájmu sebe-zachování. Dobrovolně přijatý kříž nám poslouží podobně jako opora při fazolích. Tam, kde jej člověk zabodne, vyroste přes trní.
4. Poslední skupinu lidí tvoří ti, kteří poslouchají, chápou a také uskutečňují to Slovo. Úplně první přikázání ze všech je hebrejské slovo „Šema!“, které tvoří začátek přikázání lásky k Bohu: „Poslouchej Izrael“. Poslouchat, přemýšlet, chápat a uskutečnit. „A zrno zaseto do dobré země je ten, co vyslechne Slovo a pochopí ho: toto přinese úrodu.“
Sv. František říká: „Protože ten, kdo je z Boha, slyší Boží slovo, máme i my, kteří jsme zvláštním způsobem ustanovení ke službě Boží, nejen poslouchat a konat, co Bůh říká, ale i opatrovat nádoby a ostatní předměty používané při bohoslužbě, které obsahují jeho slovo. Skrze Boží Slovo hluboko do nás proniká vznešenost našeho Stvořitele. Proto napomínám všechny své bratry a posiluji je v Kristu, aby, pokud najdou kdekoliv napsáno Boží slova, zacházeli s nimi co nejuctivěji, a pokud to záleží na nich, sbírali je a ukládaly, pokud je najdou na nedůstojných místech nebo někde pohozené, a tak v nich ctili Pána, který je vyslovil. Mnoho věcí se totiž posvěcuje Božím slovem a mocí slov Kristových se uskutečňuje i proměnění na oltáři.“