Dnešní evangelium nám chce dát odpověď na otázku: „Co mám dělat, abych dostal (získal) věčný život?“ Je to otázka, kterou klade znalec zákona Ježíši. Ježíš v odpovědi zdůrazňuje největší přikázání, které hovoří o lásce k Bohu a k bližnímu. Láska je nejzákladnějším zákonem vesmíru a základním kamenem stvoření, protože všechno bylo stvořené z Lásky a pro Lásku. Na prvním místě se mluví o lásce k Bohu. K tomu prvnímu jen krátko. Poslušnost Božímu Slovu je láskou k Bohu, neboť On se zjevil ve svém Slově a nemá jinou povahu a jiný charakter než ten, který nám zjevuje Ježíš. Je láskou i k sobě samému, protože naše spása, naše dokonalost a naše určení je: „být božím obrazem“ – to znamená „žít Boží Slovo“, „vtělovat Boží Slovo“. Toto úsilí o lásku způsobí, že sám Bůh – Láska, přijde a obnoví si v člověku svůj příbytek a z naplnění příslibu Božího přebývání v člověku pramení naše věčná blaženost. A je to současně i láska k lidem, protože všichni lidé a dokonce i celá příroda očekává „Zjevení se Synů Božích“, že se skrze nás zjeví cosi z dobroty Božího Slova. Dnes bych se chtěl podívat právě na tou druhou část největšího přikázání: „Miluj bližního jako sebe sama?“
Předpoklad tohoto přikázání je láska k sobě. Jakýsi základní kladný postoj k sobě. Tento postoj je v každém z nás. Má ho dokonce i sebevrah. On jen zdánlivě nenávidí sebe sama. V podstatě to, co chce dosáhnout sebevraždou, je únik z těžkých životních okolností a tedy hledá dobro pro sebe sama. Každý touží po tomto dobře pro sebe sama, i když jeho chápání je různé. Není možné dokonce tento postoj lásky k sobě nijak popřít. Je vložen do nás samotným Stvořitelem jako cosi dobré. Smysl pro dobro, hodnocení dobra, ocenění dobra, ocenění své vlastní existence. Kdybychom toto v sobě neměli, hledali bychom návrat k neexistenci. Ale my všichni se tohoto popření existence bojíme. Nejlépe to chápeme ve vztahu ke své vlastní smrti, z toho jak se jí bojíme můžeme pochopit jakou hodnotou je život a existence. Někdy problém spočívá v tom, že nevíme přijmout své danosti, okolnosti svého života. Ale naše nespokojenost se životem znovu pramení z lásky k sobě. I naše sebeláska je jen zkaženou formou tohoto základního postoje. I lásku k sobě se musíme učit od Boha. Dívat se na sebe Božími očima. Vidět se tak, jak nás vidí Ježíš.
Možná i my bychom položili Ježíšovi otázku: „Kdo je můj bližní?“ Nemáme v tom úplně jasně. V našem pojímání by zněla naše odpověď: „Každý člověk! Ten druhý!“ Ježíšova odpověď vyznívá trochu jinak. Ježíš nám odpovídá formou podobenství a zajímavý je důraz tohoto podobenství. Ono vlastně neodpovídá přímo na otázku, kdo je můj bližní, ale poučuje o tom, jak se máme chovat, abychom se stali bližními. Tedy odpovídá na otázku: „Jak se mohu pro někoho stát bližním?“ A z toho vyplývá, že bližní je především ten, kdo se přibližuje s pomocí, když je člověk v nouzi. Odpověď na otázku: „Kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ je: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ Prokazovat milosrdenství to je láska k člověku. V první řadě prokazovat milosrdenství. Jaký je rozdíl mezi spravedlností a milosrdenstvím? Spravedlnost dává každému podle zásluh, milosrdenství dává podle potřeby. Bůh je milosrdný, nedává podle zásluh ale podle potřeby. Pán Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“ Co chce od tebe Boží milosrdenství? Aby si nikoho nesoudil, abys všem odpouštěl. Bůh se dokonce zříká svého nároku na oběť: „Milosrdenství chci a ne oběť.“ Naše srdce jsou tak tvrdá, že soudíme, dokonce ve jménu Božím zavrhujeme. Jak jsme zmateni, a jak jsme v tomto nepodobní Bohu, který se smilovává a odpouští.
Na závěr slova sv. Františka: „Milujme všichni z celého srdce, celou duší, celou svou myslí, vší silou a mocí, všemi silami ducha a těla, vší náklonností a žádostí, z hlubin srdce, všemi svými touhami a celou svou vůlí Pána Boha, který nám všem dal celé své tělo, celou duši a život a stále nám je dává. On nás stvořil a vykoupil a jen on nás svým milosrdenstvím spasí: on nám ubohým a bídným, ošklivým, nestálým, nevděčným a zlým lidem prokázal všechno dobré a ještě prokáže.
Nic jiného si tedy nežádejme, nic jiného si nepřejme, v ničem jiném nenacházejme zalíbení a potěšení než ve svém Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli, jediném pravém Bohu, který je plností dobra, všechno dobro, celé dobro, pravé a nejvyšší dobro, který jediný je dobrý, milostivý a dobrotivý, laskavý a milý, který jediný je svatý, spravedlivý, pravdivý a věrný, který jediný je dobrotivý, bez hříchu a čistý, od něj skrze něho a v něm je celé odpuštění, veškerá milost, celá sláva pro všechny kající, všechny spravedlivé a všechny blažené, kteří se radují v nebi.
Nechť nám tedy v tom nic nepřekáží, nic nás od toho neodděluje, nic nám nebrání: všude, na každém místě, v každou hodinu a v každou dobu, denně a ustavičně věřme v něho upřímně a pokorně, uchovávejme ho v srdci a milujme ho, ctíme ho a klaňme se mu, služme mu, chvalme ho a Dobrořečme mu, slavme a oslavujme, velebme a děkujme mu, nejvyššímu a nejvznešenějšího, věčnému Bohu, Trojici v Jednotě, Otci, Synu i Duchu svatému, Stvořiteli všech věcí, Vykupiteli všech, který v něho věří, doufají a milují ho, který je bez začátku a konce, neproměnný, neviditelný, nevýslovný a nevýslovný, nepochopitelný, nevystižitelný, požehnaný, chvalitebný, slavný a vyvýšený, milý, laskavý, příjemný a nadevše vytoužený na věky věků.“