V dnešním druhém čtení z listu sv. Pavla Efezským, jsme slyšeli výzvu sv. Pavla k velebení Boha. „Buď pochválen (můžeme přeložit i jako „veleben“; „požehnaný“) Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Co to znamená „velebit Boha“?
Katechizmus nás učí: „Velebení vyjadřuje základní směr křesťanské modlitby: je to setkání Boha s člověkem; v něm se Boží dar a jeho přijetí člověkem volají jeden po druhém a spojují se. Modlitba velebení je odpověď člověka na Boží dary: protože Bůh dává požehnání, srdce člověka zase může velebit toho, který je zdrojem všeho požehnání. Tento pohyb vyjadřují dva základní směry: někdy velebení stoupá, neseno Duchem Svatým skrze Krista k Otci (velebíme ho, protože nám požehnal); někdy vyprošuje naše modlitba milost Ducha Svatého, která skrze Krista sestupuje od Otce (On nám žehná). (KKC 2626-7)
Můžeme si položit otázku: Jaké místo zabírá v našich modlitbách velebení? Zda alespoň někdy velebíme Boha? Často se přiznáváme, že jsme kleli, rouhali se, ale kdo se vyznává, že Boha nezveleboval. Žijeme povrchně, bez pochopení souvislostí. Zapomínáme na to, že Bůh je náš Stvořitel a pokud sebe samé a svůj život považujeme za pozitivní hodnotu, anebo vyjádřeno ještě po – lopatě: „Pokud chceme žít!“ velebme Boha, neboť to, co je v nás a ve světě dobré, pochází zajisté od něho.“ Moderní fyzika tuší, že silovým polem, ve kterém spočívá všechno, co existuje, je Boží Vědomí, Vědomí Ducha Stvořitele. Udržuje nás v bytí ustavičná myšlenka Stvořitele.
Největší důkaz Boží lásky, je skutečnost toho, že jsme, že existujeme. „V něm žijeme, hýbeme se a jsme!“ říká sv. Pavel. Bůh nás v každé chvíli znovu a znovu udržuje v bytí. Všechno je drženo silou Boha – Lásky. I když víme se Zjevení, že lidská duše je nesmrtelná, není to nesmrtelnost, která by vycházela z ní samé, ale je to nesmrtelnost, která vyplývá z Božího rozhodnutí. Bůh miluje Láskou, kterou můžeme vyjádřit i těmito slovy: „Milovat znamená, říkat tomu druhému, chci, abys byl!“
Někdy vnímáme přítomnost jako neradostnou i proto, neboť zapomínáme na Boha, který nás stále drží za ruku. Zapomínáme na to, že není v tomto životě žádná bolest anebo problém, ve kterém by Bůh nebyl s námi, který by s námi nepřežíval. On si uvědomuje všechna vědomí. Bůh prožívá solidárně všechny lidské osudy. On je stálá přítomnost a láskyplná pozornost. A my často žijeme jen v tlaku přítomnosti, bez živé naděje, bez myšlenky na budoucnost, kterou připravuje Bůh. Zapomínáme na svoje základní povolání: uctívat, velebit Boha a klanět se mu, milovat ho celým srdcem.
Někdy je tento nedostatek způsoben i neznalostí Boha. Ale Bůh, kterého máme velebit, je Otec našeho Pána Ježíše Krista. Toto je nejjistější Totožnost Boha. Poznání Boha, skrze Ježíše Krista. Ježíš říká: „Kdo mě vidí, vidí Otce!“ Bůh Otec se zjevuje v celém stvoření, ale nejdokonaleji v člověku, který byl stvořen, aby se stal Božím obrazem. Ale ze všech lidí se nejdokonaleji zjevil ve svém Slovu, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Na své cestě hledání Boha, často děláme chybu, že vědomě obcházíme Boží Slovo a chceme Boha hledat někde jinde. Ale Bůh komunikuje s námi skrze své Všemohoucí Slovo, „které bylo na počátku u Boha a Bůh bylo to Slovo, skrze které bylo všechno stvořeno.“
Nebeský Otec má stejný charakter, jakým se nám zjevuje v osobě Ježíše Krista. Má ten samý charakter Sebe – dávající Lásky. Má ten stejný charakter, jako Ježíš, který pro nás a pro naši spásu, sestoupil do smrti a do pekel. Jestli jsme si alespoň trochu uvědomili v této chvíli, kdo je Bůh Otec, vyslovme ve svém srdci: „Buď pochválen (můžeme přeložit i jako „veleben“; „požehnaný“) Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem.“ Nechť je veleben, protože je Otcem našeho Pána Ježíše Krista, ale nechť je veleben i za to úžasně Boží požehnání, které nám dává skrze svého Syna, protože skrze něho máme věčný život.
Někdy nás v našem velebení chce zmýlit naše okamžitá situace, anebo vidění temné budoucnosti. Boha však nemáme velebit jen kvůli tomu, co pro nás udělal, ale můžeme ho velebit ještě úžasnějším způsobem pro Něho Samého, bez ohledu na to, jak se cítím, co prožívám, protože On je Absolutní Dobro a Krása. Mohu zpívat o své lásce v zapomenutí na sebe. Bůh si nás ustavičně všímá a jsme stále předmětem jeho něžné starostlivosti. Jsme tu a existujeme jen proto, neboť On sám na nás ustavičně koncentruje svoji stvořitelskou pozornost.
Katechizmus nás znovu poučuje: „Chvála je způsob modlitby, která bezprostředněji uznává, že Bůh je Bůh! Opěvuje Ho pro Něho Samého, oslavuje Ho, protože On je, bez ohledu na to, co koná. Je to podíl na blahoslavenství čistých srdcí, která milují Boha ve víře, dříve než ho spatří ve slávě. Skrze chválu se Duch spojuje s naším duchem, aby dosvědčoval, že jsme Boží děti, vydává svědectví jednorozenému Synu, v němž jsme byli přijati za syny a skrze něhož oslavujeme Otce. Chvála zahrnuje ostatní způsoby modlitby a pozvedá je tomu, který je jejich pramenem i cílem: „jeden Bůh, Otec, od něhož pochází všechno, a pro nějž jsme tu i my“ (1 Kor 8,6) (KKC 2639) Naší obětí chvály a vděčnosti je i tato eucharistie, kterou slavíme.
Sv. Pavel dále pokračuje: „Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista…“ Pokud můžeme mluvit o nějakém předurčení člověka ze strany Boha, můžeme říci na základě Božího zjevení, že existuje jen toto jedno pozitivní předurčení člověka ke Spáse. Bůh chce spasit všechny lidi.
Církevní učitelský úřad se poprvé cítil povinný zasáhnout v 5 st. proti bludu predestinacionizmu. Na synodu v Arles (473), musel Lucidus odvolat následující tvrzení: „Ježíš Kristus nevytrpěl smrt za Spásu všech: Boží předpoznání, nutí člověka násilně do věčného zavržení: jedni jsou určeni k věčné smrti, jiní k věčnému životu“. Jiný synod vyhlašuje proti učení Gottschalkovmu (853) Quierzy: „Existuje jen jedna jediná pozitivní predestinace ke Spáse.“ Podobně Tridentský koncil proti Zwinglimu a Calvinovi, zavrhl predestinaci ke zlu: „Univerzální Boží láska stanovila od věčnosti: všem lidem je otevřená jako konečný cíl, věčná Spása. Konkrétní uskutečnění věčné Spásy, se děje zprostředkováním Ježíše Krista (absolutně nutně) a církev působí závisle na něm. Jednotlivý člověk, může být spásně činný svobodně skrze dar a úlohu víry a lásky. Takto chápané předurčení je vlastně evangeliem, a to tím, že zdůvodňuje spásu lidí v univerzální, absolutní, neochvějné Boží lásce a tak dává věřícím, poslední jistotu jeho eschatologické naděje.“ A to je další důvod k velebení Boha. Amen.