Sv. Pavel říká: „Bratři! Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.“ Sv. Pavel píše tato slova jako ten, který byl vytržen do sedmého nebe a zažil věci, které se nedají lidským jazykem vypovídat. Proto může tak přímo a jasně říkat, ne jako teoretik, ale jako člověk, který má zkušenost. Z tohoto zážitku se rodí i jeho schopnost jasně rozlišovat duchy. Vše pokládá za ztrátu, když to porovnává s poznáním Ježíše Krista. Slovo poznání zde má hlubší význam než u nás. Poznat zde znamená bytostnou zkušenost. Poznat Krista Ježíše v slávě jeho vzkříšení je takový zážitek, že všechno ostatní, vše, co se běžnému člověku zdá strhující, je ve srovnání s tím spíše ztrátou, protože nás zdržuje na cestě za Nesrovnatelně Úžasnějším. Velmi často nás utrpení tohoto času deptá, protože zapomínáme na tuto Slávu. Slávu Vzkříšeného Pána, která očekává i nás. Toto utrpení, i když se nám zdá velké, je ve srovnání s tím, co nám Bůh připravil, zcela malicherné. Něco, co ani nelze porovnávat, co se nedá srovnávat, tedy něco, co se vůbec neprožívá na téže úrovni. Utrpení, které prožíváme v tomto čase se dotýká našeho těla a naší duše, ale radost, kterou dává Bůh je účastí na Duchu Božím, účastí na Nestvořené Skutečnosti.
Papež Lev XIII. ve své encyklice „Rerum novarum“ píše o utrpení tohoto času následovně: „Časné věci nelze správně pochopit a ohodnotit, pokud se duše nepozdvihne k jinému životu, totiž k věčnému; bez něj se pravé poznání mravního dobra nevyhnutelně ztrácí, ba celé stvoření se stává neproniknutelným tajemstvím. To, co nám diktuje sama příroda, je v křesťanství dogmatem, na níž jako na základním kameni spočívá celá stavba náboženství: že totiž ten pravý život člověka je život budoucího věku. Bůh nás totiž nestvořil pro tyto křehké a pomíjivé dobrá, ale pro dobrá nebeské a věčné: a zem nám dal jako místo vyhnanství, ne jako vlast. Zda-li vlastníš množství bohatství a jiných pozemských dober nebo je nevlastníš, to není pro věčné štěstí vůbec důležité. Ale dobré či špatné používání těchto dober, to je to, co je svrchovaně důležité. Ježíš Kristus ačkoliv nás vykoupil hojným vykoupením, neodstranil rozličné soužení, jimiž je protkán život zde na zemi. Avšak proměnil je na podněty k ctnostem a na předmět zásluh: až do takové míry, že žádný Adamův syn nemůže dosáhnout nebe, pokud nesleduje jeho krvavé stopy.“ Když s ním vytrváme, budeme s ním i kralovat.
Tím, že svobodně vzal na sebe soužení a bolest, obdivuhodným způsobem zmírnil jejich hořkost, a nejen příkladem, ale i milostí a nadějí na odměnu nám usnadnil utrpení: „Vždyť naše nynější lehké soužení přinese nám nesmírně velkou váhu věčné slávy.“ Ti šťastní na tomto světě dostávají tedy varování, že bohatství je neosvobodí od bolesti a že budoucímu štěstí nepomáhá, ale škodí: že bohatí se musí třást při pomyšlení na mimořádně přísně výhrůžky Ježíše Krista a že z užívání svých dober budou jednoho dne muset udělat to nejpřísnější vyúčtování před božím soudem.“
Sv. Pavla však nezajímá jen problém utrpení člověka, ale zajímá ho problém celé trpící přírody: „Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí.“ Je to úžasný projev Boží dobroty vůči nám lidem. Bůh pro nás stvořil svět a nevzal nám ho, ani když jsme zhřešili. Náš svět, tedy i příroda, vstoupila spolu s námi na cestu našeho bloudění a hledání, i když sama příroda nezhřešila. Bůh nám ji nechává a nebere nám svět, který stvořil jako naše životní prostředí. Kdyby nás Bůh chtěl potrestat a svět chránit před námi, mohl vytvořit jakousi izolačku ve vesmíru, ale On to neudělal. Do vyhnanství spolu s člověkem šla celá příroda. Proč, protože to, co Bůh připravil jako odpověď na náš hřích, je tak úžasně, že v oslavení Kristu má příroda už účast na svobodě a slávě Božích dětí.
„Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.“ I celá příroda touží také po tomtéž. Dobrota Boží je tak velká, že ani nevíme, že žijeme ve vyhnanství. Praotec Adam to věděl a podle starověké tradice proplakal celý život v touze za ztraceným rájem. To co prožívá naše zem a my na ní a s námi celá příroda jsou jakési porodní bolesti světa. Svět se musí znovuzrodit. Svět musí přijmout novou hlavu a nové srdce a to je Ježíš Kristus. Taková operace je velmi náročná a dělá se jen při celkovém umrtvení.
Co vlastně ještě očekáváme, když už máme v sobě prvotiny Ducha Svatého. Jaké etapy má spása? Očekáváme přijetí za Syny ze strany Boha a očekáváme vzkříšení těla. Celý a dokonalý člověk je tělo, duše i duch. I když jsou zážitky klinické smrti kolosální, přece jim cosi chybí, abychom je mohli kvalifikovat jako plně lidské zážitky. Chybí jim tělo. Očekáváme tedy i vzkříšení těla. Ne jako návrat do narušené existence, ale jako účast na Kristově oslavení.
V dalším verši, který ale už v našem dnešním výběru není, sv. Pavel konstatuje: „Naše spása je (zatím pouze) předmětem naděje. Jiný překlad: „Neboť v naději jsme již spaseni“. Je-li však předmět naděje vidět, už to není naděje. Co už někdo vidí, jak by v to mohl doufat? Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí.“ Naše naděje se zakládá na Božím příslibu. Bůh nám přislíbil spásu. My v spásu můžeme a máme doufat. Bůh ji dokonce pro nás již zrealizoval v Kristu, ale my do ní vstupujeme podle míry své touhy a otevřenosti, podle schopnosti a ochoty přijmout ji v Kristu a v jeho svátostech. Vrůstáme do ní touhou a modlitbou. V každé mši vyznáváme (alespoň v Slovenčině): „Očekáváme splnění blažené naděje a příchod našeho Pána Ježíše Krista.“