Dnes jsme slyšeli: „Ježíš si zavolal svých Dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.“ Pán Ježíš přišel lidi osvobodit zpod vlády Satana. Moc vyhánět zlé duchy a uzdravovat každou nemoc a neduh není z lidí. Není totožná ani s přirozeným vyzařováním člověka, i když ho může očistit a posílit. Je to moc, která pramení z Krista. On ji dává komu chce. Je současně znamením Ježíšových učedníků. Souvisí s vírou, ale možná ne natolik s vírou, která se týká teologických pravd, jako spíše s vírou jako otevřeností vůči Kristu a s láskou jako spojením s Kristem.
Jednou jsem měl možnost zúčastnit se arménské liturgie. Byl jsem překvapen, kolik bylo v této liturgii polibků. Kněz více krát líbal oltář, korporál, kalich, evangeliář. Dá se říci, že východní liturgie obsahuje v sobě mnoho projevů něžnosti vůči Slovu, které se stalo tělem. Pán Ježíš je tentýž jako v evangeliu. V každém okamžiku života i liturgie se nás ptá: „Miluješ mě, miluješ mě více než …?“ Emauzských učedníci, kteří přežili setkání s Kristem ve Slově i ve Svátosti, mluvili o hořícím srdci. „Či nám nehořelo srdce?“ Toto chce způsobit Ježíš skrze Boží Slovo a skrze Svátosti v každém z nás. V naší víře jde především o lásku. Víra je prvním předpokladem lásky.
„Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon zvaný Petr …… a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.“ Evangelista Matouš jmenovitě vypočítává těch, kteří dostali tuto moc od Krista. Jako poslední z apoštolů je jmenován Jidáš Iškariotský, který ho i zradil. Dřív jak apoštol Matouš hovoří o faktu zrady, podotýká, že všichni apoštolové dostali stejnou moc od Krista. Rovněž Jidáš chodil a vyháněl zlé duchy a uzdravoval nemocné. I jeho rukama se zpřítomňovala Boží dobrota. Kde tedy hledat důvod jeho zrady?
Možná, že celé tajemství jeho zrady spočívá v jeho měšci. Ne v tom s penězi, který jako ekonom apoštolského sboru dostal na starosti, a tato funkce, kterou přijal od Ježíše, byla znakem velké Ježíšovy důvěry vůči němu. Mám na mysli měšec vlastní vůle, o kterém mluví sv. František. A myslí tím skutečnost, že se člověk nechce všeho pro Ježíše vzdát. Když lpí na sobě a nedovolí Kristu, aby ho proměnil v sebe samého. Člověk, který nechce být obrazem Boha, který nechce dovolit Slovu, aby se do něj Vtělilo. Takoví člověk je schopen udělat to šílenství, že zamění Boha za 30 stříbrných.
Na začátku jsem mluvil o polibcích v liturgii. Chci ještě na chvíli odběhnout a podívat se jak byla zrazena Vtělená Láska. „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ Boží láska byla zrazena lidským polibkem. Evangelium o ženě, která se dotkla jen Ježíšova roucha, nám odhaluje jak velkým požehnáním byl Kristův dotyk. Když se někdo s vírou a s láskou dotkl jeho těla, byl osvobozen ze svého trápení. Jidášův polibek je zvláštním dotykem Kristova těla. Studený, chladný a vedoucí do zatracení.
My všichni můžeme takový polibek vsadit Ježíši na tvář, když sice přijímáme jeho tělo, ale ne v Duchu Svatém. Nejsme sjednoceni s Kristem skrze Jeho Slovo, které se nám nejprve hlásá a přece se odvažujeme přijímat jeho tělo. Tehdy to není přijímání z Lásky a v Lásce. Jen tam, kde je člověk s Bohem sjednocený ve vůli skrze Slovo, lze hovořit o Lásce. Zamysleme se nad svým svatým přijímáním, aby nám přijetí jeho Těla nebylo na odsouzení a zatracení, ale pro věčný život.