Všichni známe příběh patriarchy Josefa, Jakubova syna. Jen ho trochu připomenu. Josef byl dítětem Ráchel, kterou Jakub miloval více než její sestru Liu a také miloval víc Josefa jako jeho bratři. Myslím si, že tato otcova láska vyplývala z toho, že Josef byl jiný než jeho bratři. Mezi svými bratry, kteří se velmi rychle nechali ovlivnit drsnými mravy tehdejšího Kenaanu, vyniká Josef ušlechtilostí mravů. Mohli bychom říci, že svým mravním chováním předbíhá svou dobu. Otcova láska se např. projevila i v tom, že Josef dostával lepší a parádnější šaty jako jeho bratři. Už tento fakt vyvolával vůči němu nenávist a žárlivost. Kromě toho Josef mával věštecké sny, v nichž byl znovu postaven výše nad ostatní bratry a toto byl druhý důvod žárlivosti. Josef byl prostě Boží i Jakubův miláček, proto se bratři rozhodli, že se ho zbaví. Nejprve ho chtěli surově zabít, později se Judovi podařilo prosadit, aby ho raději prodali do otroctví.
A tak se začal podivuhodný příběh otroka Josefa, který se Boží milostí a svou přičinlivostí dopracoval až k zástupci faraóna. Z milosti Boží vyložil faraónovi jeho sny, které byly rozhodující pro přežití jeho země. Vypukl hladomor, ale díky Josefovi, byl Egypt dobře připraven na přežití. V dnešním čtení jsme slyšeli jak lid přichází k faraónovi a on jim říká: „Jděte k Josefovi a udělejte vše, co vám řekne!“ – takovou důvěru požíval Josef v Egyptě a to vše proto, že zůstal věrný svému přesvědčení a své víře. Tento verš Církev aplikuje i na sv. Josefa, pěstouna Pána Ježíše. I jemu Bůh projevil takovou důvěru, že mu dal do ochrany dva největší poklady P. Marii a dítě Ježíše. Proto i my můžeme k němu přicházet a s důvěrou prosit.
Josefovo moudré počínání blahodárné ovlivnilo nejen Egypt, ale i tehdejší okolní svět přicházel nakupovat obilí do Egypta. Josef dostává titul „Spasitel světa“. Možná měli tito lidé množství zlata a drahokamů, ale nač jim to bylo, když neměli z čeho upéct chléb pro sebe a pro své děti. Skutečnou hodnotou je chléb a ne zlato a stříbro. Pokud vypukne hlad, ze zlata se nenajíme, potřebujeme obilí a chléb. Staří lidé nikdy chléb nevyhazovali a když padl na zem, tak ho s úctou políbili jako živou osobu z úcty vůči tomu, který řekl: „Já jsem živý chléb!“
S těmi, co putovaly do Egypta nakoupit obilí, přišli i Jákobovi synové, neboť i v Kanaánu byl hlad. Když tedy přišli k němu a poklonili se až po zem, on je poznal ale mluvil s nimi přísnější než s cizinci a dal je na tři dny do vězení. To, co se kdysi událo v Kanaánu, se událo už dávno, možná před dvaceti lety a přece, když se před Josefem objevily ti, kteří mu ublížili, všechno to znovu začalo bolet. Možná si Josef už dávno předtím uvědomil, proč se to všechno tak muselo stát, snad si již dříve připravoval řeč na uvítanou svých bratrů. Všechno to měl prorozjímané. Ale když se objevily ti, kteří mu ublížili, ozvalo se znovu celé staré zranění. A on se musel modlit, aby dokázal odpustit. Snad se v té chvíli modlil jako sv. František: „A co my nedokážeme odpustit, to nám ty Pane pomoz odpustit ze srdce.“ Něco jiného je zapomenout a něco jiného je skutečně odpustit. K odpuštění ho vedla i ta skutečnost, že se vše nakonec obrátilo k dobru.
Po propuštění z vězení Josef dává svým bratrům zvláštní podmínku, aby přivedli svého nejmladšího bratra Benjamína. Známe příběh s věšteckým kalichem, který se záhadně objevil v Benjamínovým pytli. Když bratři tohle všechno prožívali a viděli, že se k nim Josef chová přísnější než k ostatním cizincům, začali v tom vidět Boží prst: „Mezi sebou si říkali: „Právem takto trpíme, protože jsme se provinili proti našemu bratru; viděli jsme úzkost jeho duše, když nás prosil, a neposlouchali jsme. Proto na nás dolehlo trápení.“ Člověk se domnívá, že hřích mu pomůže vyřešit jeho problém. Oni se rozhodli Josefa zbavit. Zdálo se jim, že na to mají právo, neboť jich zlobilo upřednostňování Josefa a byl pro ně stálou výčitkou a žaloval na nich otci. Tedy se rozhodli zabít ho a jen Judovi se podařilo zabránit tomu nejhoršímu. Navrhl kompromis: „Prodat ho kupcem!“ Ať je z toho nějaký zisk. Josef, který byl vychován v čistém monoteizme a dobrých mravech, se najednou jako otrok ocitl mezi drsnými a syrovými lidmi, kteří neznali ani nedodržovalo Boží zákon. V jeho očích se objevila úzkost a úpěnlivě prosil bratry, aby to nedělali. A bratři, kteří se domnívali, že svůj problém vyřeší hříchem, si uvědomovali i po tolika letech, že stále budou mít před očima úzkost jeho duše, která se zračila z jeho pohledu. Možná je to situace podobná té, kterou prožívá každá žena, naváděná na potrat. Zdá se jí, že za chvíli bude mít po problémech těhotenství. Jedno novodobé moudré přísloví říká: „Těhotenství trvá devět měsíců, ale potrat celý život.“ Pokušitel navádí na hřích, ale když ho člověk spáchá, stává se z něj najednou žalobce. On první vhání člověka do úzkosti před Bohem.
„A Ruben říkal: Neříkal jsem vám: Neprohřešte se proti chlapci? A neposlouchali jste mě. Nyní se od nás požaduje jeho krev.“ Synové Jakubovi nebyly v podstatě zlí, ale jako kolektiv rozhodli špatně. Kdybychom se každého zvlášť zeptali, zda souhlasí s tím, aby byl jeho bratr Josef prodán do otroctví, asi by většina odpověděla záporně, ale společně se podněcovaly k tomu, co by osobně nikdo z nich neudělal. To je síla masy a davu. A teď musí za to pykat.
Boží slovo říká, že nevěděli, že jim Josef rozumí, neboť s nimi mluvil prostřednictvím tlumočníka. Na chvilku se od nich odvrátil a plakal. Josef je člověk měkkého srdce. Rozuměl svým bratrem, protože znal jich rodnou řeč, ale rozuměl jim i proto, že jich měl rád a i na nich se díval Božími očima. Vidět plačícího muže je vzácnost a není to žádná ostuda. Pokud muž pláče, tak se často jedná o očistný a osvobozující pláč. I Ježíš plakal u hrobu svého přítele Lazara a stejně plakal nad Jeruzalémem. Muž pláče tehdy, když se jeho srdce dotkl Bůh, když se ho dotkla skutečná láska. V tomto soucitu i Josef nachází sílu k odpuštění.
Abychom dokázali odpustit, musíme se na svůj život podívat očima víry tak, jak to dělá Josef, syn Jakubův. Bratři mu způsobili mnoho zla, prodali jej do otroctví a on se milostí Boží stal zachráncem Egypta a celého světa. Když se dal poznat svým bratřím, zalekli se a byli zděšeni a čekali spravedliví trest. On se jim však namísto toho mile přimluvil: „Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali do Egypta. A teď se netrapte a nesužujte, že jste mě sem prodali, neboť Bůh mě sem poslal před vámi, abyste zůstali naživu. Proto mne Bůh poslal před vámi, aby váš rod zachoval na zemi a aby jej mimořádným zásahem zachoval při životě. A takto ne vy jste mě sem poslali, nýbrž Bůh. On mě udělal faraónovými poradcem, panem nad celým jeho domem a vladařem nad celou egyptskou zemí… Vy jste sice snovali proti mně zlo, ale Bůh to obrátil na dobro, aby uskutečnil to, co je dnes, aby zachránil život mnoha lidem.“ Josef se na svůj život dívá očima víry. Za svými negativními zážitky začíná vnímat Boží prst a Boží moudrost. A důležitý je výsledek a ten je jednoznačně pozitivní.
Je to zvláštní: Bůh použil jejich hřích na jejich záchranu. Oni evidentně udělali zlo, ale Bůh jej proměnil na dobro. Bůh tajemně zapojil jejich hřích do své hry. Tu se zjevuje nesmírná Boží moudrost a dobrota. Možná raz také my budeme stát před tváři Ukřižovaného Beránka a budeme slyšet táto úžasná osvobozující slova. „Ne vy jste mně Ukřižovali, ale to Otec mně poslal před vámi, na vaši Spásu!“ Na kříži se nám zjevuje hrůza našeho hříchu, ale také moudrost a dobrota Boha, který toto všechno tajemně zabudoval do svého plánu Spásy.